Ta bez tváře

Po delší době zas jedna báseň. Napsala jsem ji nedávno, když jsem byla pracovně na delší čas mimo domov. Stýskalo se mi. Hodně. Když se mi stýská, mívám zlé myšlenky. V hlavě mi obživuje má minulost. Hezká není.

Jenže si kvůli tomu, co se mi stalo, nemůžu věčně hrát na chudinku. Každý z nás někdy zažil něco opravdu zlého. A každý z nás má na výběr. Můžu si říkat: „Ach Bože, to je hrůza, prožila jsem příšerné věci!“ – a nebo můžu hrdě konstatovat: „Jsem úžasná a silná ženská, protože jsem se z toho dokázala dostat, i když nikdo nevěřil, že je to vůbec možné.“

Obojí je pravda – ale každé zní úplně jinak. První větu říká Oběť, druhou Vítěz. Chci být radši ten Vítěz.

Dívám se za sebe, vidím, jak dramaticky se můj život změnil za letošní kalendářní rok. Dokázala jsem se odrazit ode dna. Najít naději uprostřed sebevražedných myšlenek. Sakryš, když to tak píšu, zvedá se mi sebevědomí a přestávám si připadat jako vystrašené děcko.

Mám strach z podzimu. Protože na podzim se mi stalo málo dobrého – ale zlého víc než dost. Ale – za to podzim nemůže. A nikde není psáno, že to tak musí být pořád. Nemusí.

Mám strach ze smrti. Nicméně – kdo ho někdy neměl?

Prostě proto, že chci žít. Miluju být naživu.

Ta bez tváře
 
Někdy z rána slýchám ten šelest
Léto si natřásá peřiny, chystá se jít spát
S podzimem obchází polehoučku
Ta s pláštěm z tlejícího listí
S kosou, co přesekává lidské duše
Ta bez tváře
Co volá, můj je čas!
Vím, znám ji, jizva ještě pobolívá
Jak modlitbu si opakuji
Vždy nový život vzejde ze zpráchnivělých kostí
A není síla, co by přetnula ten kruh
Život je život a duše vždycky sroste
Opakuji ta slova a hledám Tvou ruku
Není tu, zpozdila se v jiném vesmíru
Opakuju si, jsou i jiné zimy
Ne ty se smrtí ve tváři
Ty z bílých krajek svatebních šatů a dětských peřinek
Jsou i jiné noci, ty hebké po Tvých vlasech
Jsou i chvíle, kam nemůže ta bez tváře
Protože my dva je zaplníme beze zbytku
 
12. srpna 2016