Čenichání jara

Začínám čenichat jaro. Začala fotografická sezóna. Obracím se do minulých let – a mám pocit, že se sama často začínám probouzet spolu s přírodou. Jako jakási praštěná Šípková Růženka, která pro své procitnutí potřebuje polechtat sluncem na nose.

Loňské šípky. Docela mrtvé – a přesto stále na svém místě. Vedle nich nové listí. Jako lidský život. Neustálý cyklus a obměna. Nemusí být hrůzným smetením všeho do nebytí a stavbou čehosi nového na zelené louce. Jen – nové lístky na stejném keři. Proč kácet keře, které stále kvetou, z čistého rozmaru?

Čenichám letošní jaro se vzpomínkou na to loňské. Začalo pro mě uprostřed spálené země. Rozhoupat houpačku života. Protože zůstat v tom dolním bodě by znamenalo udusit se. Nebylo tam už nic k dýchání.

Rozhoupání se povedlo. Jako každá houpačka, i ta má léta nahoru a dolů, nahoru a dolů. Někdy je to krásné. Někdy je to děsivé. Někdy je to obojí najednou. V pohybu je však život. A v houpačce uvízlé na dně smrt.

A samozřejmě že je to někdy nebezpečné. Houpačka se může utrhnout. Cokoli je ale lepší, než se zastavit.

Cokoli je ale lepší, než nepsat a nefotit. Proto píšu a fotím – a taky zkouším kreslit. Výsledky mají k dokonalosti daleko, jako pokaždé, kdy začínám znova. A zase znova. Nedělat to znamená vadnout. Ze všeho nejvíc potřebuju dvě věci – milovat a tvořit.

A nespíš se podle mnohých tomu, co tvořím, nedá říkat umění. Protože tohle a protože tamto. Nejspíš se podle mnohých tomu, co je mezi mnou a mým drahým, nedá říkat láska, protože správný vztah by měl vypadat takhle a takhle. A nejspíš mě to moc nezajímá. Věci jsou, jak jsou. Mohly by být lepší a mohly by být horší. Mám je ráda, jaké jsou.

Někdy stačí trocha něčeho docela obyčejného, aby měl člověk pocit, že je na svém místě. Že věci jsou obyčejné a smysluplné. Něco jako fotka kytky. Nebo objetí. Nebo článek, který nedává smysl.