Podzimní listy a dumy

aneb pár fotek pořízených na počátku října. Proč jsem je sem nedala dřív? Těžko říct, někdy nebyl čas, jindy zase chuť. Nicméně od minulého článku se můj život zlepšil – a to dost výrazně. Jako by se ten, kdo mi na začátku minulého měsíce předal onen naléhavý vzkaz, chopil mé ruky a už ji nepustil.

Netuším, kdo ten tajemný zachránce je, možná jsem to nakonec já sama, jakási vitální a houževnatá část mě samé, která mě popadla, zatřásla se mnou – a vytáhla mě z depresí a ze sebedestruktivních myšlenek.

Fotky, které uvidíte, vznikly jako projev vzdoru. Vzpomínám si na ten den. Jeden z posledních tohoto babího léta – a mně bylo mizerně. Milý nikde, nikdo nikde, už mi z té samoty hrabalo. Ale cosi ve mně mi nedovolilo zalézt do kouta a bulet, jak je život hrozný.

To cosi mnou zatřáslo a zakřičelo: „Vykašli se na všechno, co se ti stalo a děje. Venku je nádherně. A tebe to tam táhne, neříkej, že ne, možná jsi deprimovaná a sotva lezeš, ale krásu přírody, slunce a oblohu, tohle všechno pořád dokážeš vidět. Tak se obleč a utíkej ven! Chovej se, jako by se nic zlého nedělo, chovej se, jako by všechno bylo normální. Vždyť to víš – peklo neexistuje pro ty, kdo v něj nevěří!“

Zatnula jsem zuby a šla. Můj smutek a stesk po milém se mě chytily za ruce a šly se mnou. Přirozeně. Nicméně někde za námi poskakovala radost, nesmělá a zatím vzdálená. Melancholická procházka s příslibem lepších dnů.

Během své cesty jsem si uvědomila, že je to vlastně poprvé za mou letitou fotografickou kariéru, co fotím podzim. Miluji snímky přírody a dlouhé procházky, mám spousty záběrů z jara, léta, i ze zimy, ale podzim až doteď chyběl. Mnoho let jsem tohle roční období neměla ráda. Že by nastal čas na změnu? Já a Smutek jsme společně kráčely krajinou a hledaly krásu tam, kde jsem ji nikdy dřív neviděla.

O pár dnů později se octl u mě v bytě. A bylo to… velmi uklidňující a velmi… normální. Proč vlastně pořád používám to slovo? Ve skutečnosti neodpovídá tomu, co chci vyjádřit. Nebo jinak – stručná definice normality podle Julie: „strávit příjemné chvíle s mužem, kterého zbožňuju a cítit se v pohodě.“ Poznámka: dotyčný muž má poměrně závažnou psychiatrickou diagnózu.

Je tohle… normalita? Možná by se hodilo říct spíše „mé optimum“. Takový ten bod, ve kterém je všeho tak akorát, nic nepřebývá a nic neschází, vše je na svém místě – a já taky. Tohle víte, poznáte to každou buňkou svého těla. S tím, co si většina lidí představí pod pojmem „normální“, to v zásadě nemá nic společného. Jenže mě žádné lepší slovo nenapadá. Tak mluvím o „normálním životě“ a zároveň se směju nepatřičnosti a nevhodnosti toho termínu.

O dva týdny později s ním procházím cestu, kde jsem fotografovala. Respektive, jiná trasa, stejný směr. Dojdeme tam, kam jsem sama nedošla. Do cíle. Jak symbolické. A vše je tak normální, nebo ne, spíš tak v pořádku, tak na svém místě, tak pohodové a nevinné, až mi to bere dech.

Téměř jsem při vší té hrůze zapomněla, že podobné věci existují. Jenže toho dne si všechny příšery, deprese, neurózy a vnitřní démoni prostě vezmou dovolenou. Já taky. Odjíždím na ni téhož večera a v autobuse předu jako kočka. Konečně mám na pár hodin to, o co jsem tolik měsíců v slzách marně prosila Boha. Klid. Je to velmi prosté a velmi posvátné.

Po mém návratu se opět setkáváme. Vybavuji si, jak kráčím potemnělou ulicí a zpívám písničku za písničkou. A je mi jedno, že to neumím a že mě lidi slyší. Je mi jedno, co si kdo myslí, jsem tak svobodná, jako bych na sobě necítila ani šaty, ani gravitaci.

O den později vařím večeři pro něj a jeho bratrance. Sedíme u stolu a já si náhle připadám jako člen čehosi, čemu se myslím říká rodina. Je to zvláštní, ale příjemné, jaksi uklidňující. A svět je zase o něco bezpečnější.

Zůstává u mě doma. Z „doma“ se náhle stává Domov. Začínám tušit, co to slovo znamená. Domov, to je tam, kam se rádi vracíte a kde na vás někdo čeká. Kde se cítíte bezpečně, kam patříte. Je to každopádně velmi zvláštní pocit.

Vracím se domů z práce a on mi vaří večeři. Výbornou, mimochodem. I tohle je DOMOV. „Jestli je to sen, tak se z něj nechci probudit,“ říkám mu a myslím to smrtelně vážně. Jenže probuzení přichází.

Včera večer neurčitý špatný pocit – a dnes ráno mi ujede pusa a řeknu mu něco, co jsem říkat neměla. Odhalím tu část sebe, svých tužeb a přání, která ho k smrti děsí. Vyděšený odchází. Vrátí se ještě? Netuším. Smutek na mě dolehne jako deka. Těžká a páchnoucí.

Toužím po lásce a po přijetí. Nemuset se skrývat, nemuset nosit masky. Jenže vím, že než mi tohle kdokoli dá, je nutné, abych to sama uměla poskytnout. A nejdřív sobě. Jak že to bylo?

„Miluj sebe, jako tě miluje Bůh.“ A Bože můj, je to těžké, je to tak strašně těžké! Neumím milovat, neumím přijímat. Jsem perfekcionistka, která celý život hledá víc dokonalost, než lásku. Která trestá druhé za to, že dokonalí nejsou – a nejvíc ze všech trestá sebe. Byla jsem tak vychovaná. Ok, budu se na to vymlouvat až do důchodu? To moc moudré není.

Miluju ho, jak nejlíp umím. A mám strach, že to nikdy nebude dost. Že já pro něj nikdy nebudu dost. Protože nejsem dost pro sebe. Snažím se na sobě pracovat už nějakých devět let. A někdy mám pocit, jako bych byla věčný začátečník. Zároveň ale vím, že jsem se za ty roky přeci jen o pořádný kus posunula. A pořád to není dost.

No, kdyby bylo, co bych na tomhle světe dělala, že? Mám hrozný strach, že to zkazím, že pro něj zas budu mizerná partnerka, že se zase dostanu do situace, kdy pro mě každý krok bude ruskou ruletou…

No, to asi bude vždycky. A chyby dělá každý. Vyhnout se jim nelze jinak než smrtí. Protože žít znamená chybovat. Jestli to čteš… Bojíme se chyb, Ty i já, bojíme se jich oba. Jsme v tomhle stejní. A oba víme, že jim nelze uniknout. Miluju Tě, jak nejlépe dovedu. A budu se snažit to umět stále lépe.

Stručná bilance. Jsem naživu. Jsem zdravá. A on si ke mně zase našel cestu. Jakkoli právě teď je mi smutno, celkově vzato je můj život mnohem lepší, než bych se před pár týdny vůbec odvážila doufat.