Čekám na Tebe. Protože vím, že jednou se vrátíš. Kdy? Jak? Netuším. Někdy jako by čas ztrácel svůj význam, jako bych stála nad ním a nezúčastněně ho pozorovala. V těch chvílích mě neděsí. V těch chvílích mě neděsí vůbec nic.
Pár veršů napsaných velmi dávno. Napsaných do kapsy, do šuplíku. Protože jsem věděla, že přijde čas, kdy je budu potřebovat. Ke své smůle jsem se nespletla.
Verše, které se mnohokrát staly čímsi na způsob modlitby. Bylo to dobře? Nebo jsem udělala chybu? Nevím – a nemyslím, že by ta otázka byla důležitá. Důležité je, že ta slova mi mnohokrát pomohla – a že tomu, co říkají o Lásce, věřím přes všechny ty facky a kopance dodnes.
Zveřejněno pro všechny, kdo něco takového potřebují slyšet… a snad i zopakovat.
Jednou se vrátíš
Jednou se vrátíš
Snad mezitím
Tisíce světů zemře, tisíce světů zahyne
Já kůži vysvléknu, vyměním kosti za jiné
Krev svoji procedím skrz tělo země
Tisíckrát nezbude ni jméno ze mě
Ne jméno, jen cosi za ním
Jednou se vrátíš
A já Tě poznám
Protože Tě mám obtisknutého hlouběji než v krvi
17. května 2014
Žasnu!
Moc se mi to líbí! Děkuji ti Miriam!:-)
Neudělala jsi chybu, asi se začnu modlit taky.
Moc krásne a silné verše… podarili sa ti. Netreba veriť v lásku, ani v to, že sa vždy nájde niekto, kto nás bude milovať a koho budeme schopní milovať my… čas je všemocný liečiteľ a vždy dá možnosť ako zabudnúť, tak znova milovať.