Pokus o báseň v próze. Pro toho, na koho nikdy nezapomenu. I když jsem nucena se tvářit, že právě to chci. Míra byla překročena, pouto mezi námi přetrženo. Patnáctý měsíc. Horší než těch čtrnáct před ním.
Pokouším se psát, kreslit, NĚCO tvořit. Protože je to způsob, jak se nezbláznit. Udělala jsem rozhodnutí, o němž se racionálně domnívám, že je správné.
A stejně se s ním nedokážu smířit. A stejně mi tak strašlivě chybí. A chci… co vlastně? Milion věcí, ale především si uchovat alespoň zbytek zdravého rozumu.
Mé jizvy
Mám jizvu na zádech
To tenkrát, vzpomínáš, v kopřivách a v hlíně
Svět zadřený v mé kůži
Ty ve mně
Světlo ve Tvé tváři
Jako když prosvítá skrz vitráž v kostele
Křičela jsem a úplnost zastavila čas.
Mám jizvu na ruce
To tenkrát, vždyť Ty nevíš, v dáli a v samotě
Střep zabodnutý v mé kůži
Krev všude
Všude krev a nikde ďábel
Nikde ten, komu bych se jí mohla zaprodat
A žádat, aby Tě vrátil Tobě samému.
Mám jizvu na duši
To tenkrát, nechceš vzpomínat, v opuštění a v beznaději
Tvé poslední ne mě roztrhlo
Velmi hluboko
Až na dřeň toho, co je Člověk
Bolí ta jizva, bolí až k smrti pokaždé
Když se má vyhnaná duše vrátí do těla.
20. února 2016
Pokud se domníváš, že jsi něco udělala správně, drž se toho. Pokud pochybuješ…, rozvaž to, ale věřím, že tak dlouhou dobu vydržet a ještě k tomu napsat tak krásnou básničku, to musí pořád ještě bolet…
Znám to moc dobře, ale takhle to vyslovit v básni neumím.