Raději už běž aneb Noc

Verše o rozloučení a o návratu. O konci a o znovuzrození. O noci a o novém ránu. A hlavně o lásce. Verše poněkud paradoxně původně psané jako pouhé stylistické cvičení. Tehdy jsem ještě netušila, co vše obnáší podobný zážitek, co vše to znamená…

Potřebovala jsem rok, abych pochopila. Dnes se otáčím zpět – a vidím, že jsem tehdy přesto vystihla realitu. Skoro brečím – tak moc je to přesné a tak moc to sedí na dnešek. Jak je to možné? Jak jsem mohla popsat něco, co jsem tenkrát neznala z osobní zkušenosti?

Nevím – a snad to ani vědět nepotřebuji. Prostě se to stalo.

Zde je výsledek. Báseň o tom, že někdy je čas říct sbohem. A že každé sbohem je vlastně na shledanou. Skutečné, definitivní sbohem podle mě neexistuje. Ale nevnucuji vám toto přesvědčení.

Nevnucuji vám ani svou vlastní interpretaci svého dílka. Chcete-li, čtěte – a snad si v mých slovech najdete svůj vlastní smysl.

Pro Tebe. I když jsem Tě v době napsání této básně ještě neznala. Nebo ano? Nebo to byla hodně dávná vzpomínka? Bůh ví…

Noc

„Raději už běž. Soumraku popel padá
Do krve slunce si tvář rozdrásalo
Raději už běž. Šeď se teď v barvy vkrádá
Co přijde nyní, pozdě by se stalo
 
Raději už běž. Nepadej do noci
Světlo je téměř oloupáno“
„Já tu noc s Tebou přečkat chci!
Vždyť po ní přijde ráno“
 
„Ne, raději běž. To ráno bude cizí
Jen jeden směr tu mají hodiny
V úsvitu novém staré tvary zmizí
Běž už. To ráno nebudeme my“
 
„Dobře, já půjdu, když je to Tvé přání
Jak nechat Tě tu? To však sotva vím
Já půjdu. Má duše otisk chrání
S Tvým otiskem se k ránu doklátím
 
Vím dobře, ráno bude cizí
Cizí tvar, barva, cizí sen
Tvůj obraz navždy z oka zmizí
Však duše je zde s otiskem
 
Snad bude ráno cizí, mdlé
To ráno se však sejdeme“
 
8. prosince 2013