Pro útěchu. Jako tichý rozhovor s vlastním smutkem. O tom, že žádný vztah nikdy doopravdy nekončí. Má malá básnická psychoterapie, metoda, kterou používám často a ráda. Funguje.
Sotva se sejdeme
Mé myšlenky jsou roztřesené
A moje krev už zvolna zasychá
Sotva se sejdeme
Tvé myšlenky jsou obrácené
Kamkoli jinam, nežli do ticha
Sotva se sejdeme
Však „sotva“ „nikdy“ neznamená
„Sotva“ je „někdy“ nožem skrojené
Někdy se sejdeme
A „někdy“ žádný konec nemá
„Někdy“ je na věčnosti spojené
Někdy se sejdeme
Snad zítra, dnes, snad teď a tady
Snad v jiné době, místě, čase
Někdy se sejdeme
To jediné, v čem vím si rady
Je nicota že nekoná se
Pěkná poezie. A dobrej nápad, jak sebe samu povzbudit. Až budu v podobné situaci, zkusím stejnou psychoterapii.
Je to krásné 🙂
Občas mám pocit, že jsou s námi naše výtvory nějakým způsobem spojené. Protože poté co je dokončíme a třebas zapomeneme, samy se nám ukáží/objeví/připomenou se ve chvílích, kdy je potřebujeme. Jako důkaz toho kým jsme, byli i budeme, jako jakýs druh naděje…
Promiň, že jsem se ti nad tím rozpolemizovala, ale vážně mě to oslovilo!! 🙂
I když dobrou poezii nikdy nevytvořím, tak tu tvoji si nejspíš budu číst ještě hodně dlouho 🙂 Zrovna dneska jsem něco podobného potřebovala slyšet 🙂 Děkuji