Malá báseň v próze o jistém typu lidí. Možná je znáte taky. A možná na ně stejně jako já koukáte jako na přírodní úkaz, jako na něco pro vás téměř nepochopitelného, něco, co z vašeho pohledu neodpovídá logice života tady na Zemi – a co stejně existuje, aniž byste chápali jak.
Psáno 5. června 2020.
Potkali se na střední
On byl hodný
A ona chytrá
Naštěstí ne dost na to, aby jí kvůli tomu ničili sešity.
Vystudovali a vzali se
Co jiného taky dělat po škole
Měli dvě děti
Co jiného taky dělat po svatbě
Nikdy nekřičeli, nemlátili dveřmi
Nikdy se nerozcházeli a pak znovu nescházeli
Nebrečeli kvůli sobě
Možná se smáli
Ale s jistotou to nikdo nevěděl, nesmáli se dost nahlas, aby to rušilo sousedy
Nebylo moudré svěřovat se jim s problémy
Se vším byli rychle hotoví
Jejich život připomínal novou cyklostezku u jejich domu
Rovnou s perfektně uválcovaným asfaltem
Rovnou jako jejich myšlenky
Nešlo s nimi mluvit o horských srázech
Do krve rozedřených nohách
Vlcích v lesích
A výkřiku na vrcholu
Věděli však mnoho o autech a o vaření
Říkalo se, že prvních deset let po svatbě i mívali sex
Dokonce občas i víckrát do měsíce
A byl to slušný sex
Neboť byli oba slušní lidé
Nikdo o nich nikdy nenapíše báseň
Ani román
Oni sami ostatně básně ani romány nečetli
A přesto, možná někde
Jsou dva básníci, co se plahočí do srázu
Ruku v ruce s do krve rozedřenýma nohama
A říkají si: „ Má lásko, až se vezmeme,
Tak prosím, buďme jako oni
Jako oni klidní a jako oni bez dramat
Jen ten sex, prosím, přísahej!
Jen ten sex kéž máme častěji!“