O ďáblovi v jezeře

Král a princezna. On vládl v podzemní říši. Velmi hluboko. Jeskyně, tmavá, ve skále. Nejhlouběji jezero. Veliké hluboké jezero v jeskyni. Se spoustou tmavé, ale čisté vody.

Král se vydal se svou družinou na ryby. Ulovili jich spoustu, dlouhé a zubaté štiky. Ošklivé a děsivé. A našel poklad. Jak? Nevědělas. Co? Těžko říct. Vědělas jen, že to bylo magické a velmi mocné. Nepředstavitelně cenné.

Rozhodl se to schovat. Před princeznou. Nechtěl, aby to našla. Protože nebyla připravená. Alespoň si to myslel. Bál se, že ten neuvěřitelně mocný předmět zneužije.

Vyplul na jezero. V černé, staré kanoi. A potopil poklad do té hluboké, nekonečné, tmavé vody. Aby se k němu nemohla dostat.

Ona věděla, že existuje. A dala by cokoli za jeho nalezení.“

„Jistě. Já byla princezna, on král. Povídali jsme si o tom. A poklad? Poklad bylo jeho srdce, které přede mnou schoval. Abych mu neublížila.

Ale poslouchej. Budu vyprávět, jak to bylo dál.

Princezna. Byla mladá, odvážná, veselá. Zamilovaná. Usmyslela si, že královo srdce v té hluboké vodě najde. Potopila se tedy až na samé dno jezera. Zdálo se jí, jako by se přiblížila až ke středu země. Nebála se však. Pátrala v hlubinách a už se zdálo, že královo srdce nebude daleko… Když tu náhle spatřila, že k jedné skále je přikován ďábel.

Zmátlo jí to. Nikdy v ďábla nevěřila. Byla přesvědčená, že v lidské duši je na samém dně pouze dobro. Ďábel zde však byl a promluvil k ní: ‚Vím, co chceš. Hledáš srdce toho muže, protože si myslíš, že by ti jeho nalezení pomohlo pochopit tebe samotnou. Já ti však mohu ukázat, kdo jsi.‘

‚Já ale vím, kdo jsem. Jsem světlo a láska.‘

‚To je jen část tebe. Takhle se nikdy nepoznáš doopravdy. A vůbec, jak víš, že poznání přijde s láskou krále? Co když pro tebe není tím pravým? Co když ve skutečnosti patříš k někomu jinému? Osvoboď mě – a já ti povím, kým doopravdy jsi a jaký je tvůj osud.‘

Princezna se snažila ďábla neposlouchat, ještě stále v něj ostatně nevěřila. Věděla, že královo srdce je už blízko, kráčela tedy dál. Ďábel však stále mluvil a nahlodával její duši. ‚Co když nejednáš správně? Co když máš ve skutečnosti hledat něco jiného, než jeho srdce? Pojď, osvoboď mě – a já ti prozradím, jaký je tvůj úděl.‘

Čím byla princezna blíže svému cíli, tím hlasitěji ďábel mluvil. A tím více ona pochybovala. Nakonec nevztáhla ruku po králově srdci, ale po ďáblově řetězu. ‚Když ho osvobodím, prozradí mi, kdo doopravdy jsem. Pak budu moct jít dál, vzít královo srdce a vyplavat na hladinu.‘ A tak princezna osvobodila ďábla.

Sotva byl ďábel volný, vrhl se na ni. Vyrval jí z těla duši, zmocnil se jí a zmizel s ní neznámo kde.“

„Ne tak docela. Ten ďábel byl v tobě, to přece víš. Každý má v sobě světlou i temnou stránku.“

„Ať byl kde byl, zničil mě. Možná jsem se zničila sama. Věděla jsem, že to dělám, nedokázala jsem to však zastavit.“

„A přitom to byl jen tvůj vlastní ďábel. A nikdo ti nevzal duši, i když se tak možná cítíš. Není to možné. Jen básnický obrat.“

„Básnický nebásnický, tobě není blbě!“

„Je to pohádka. Ve všech pohádkách jsou překážky, které se musí překonávat.“

„Ještě mi vykládej, že princezna nakonec zlikviduje ďábla, získá zpět svou duši, vyloví na hladinu královo srdce a ti dva se vezmou!“

„Ne, ďábla nezlikviduje. Ďábel je v ní. Nezničí ho. Pochopí ho. A tím mu vezme moc. Co se týče krále, někdo jeho srdce z jezera nakonec vyloví. Jestli to bude ona, Bůh suď. Ty si hlavně uvědom, že ten ďábel je jen tvá součást. Nemusíš ho nechat, aby tě ovládal a držel v pekle. Ale to on už dlouho nebude.“

„Jistě. Nemá už, co by mi vzal.“

Edit: Příběh není dokončený. Ale nebojte, jeho pokračování jsem nakonec vytvořila – jen jsem musela počkat, až ho napíše sám Život. Ten to totiž zvládl tak brilantně, jak bych si sama snad ani nedovedla představit. Jeho vyprávění na Vás čeká v mé připravované e-knize.