Moje máma byla zamlada ambiciózní žena. Se spoustou bláznivých snů. S cílevědomostí, energií a vírou, že dokáže cokoli. To druhé, třetí a čtvrté vyčerpal čas, to první by zapadlo do propadliště dějiny… kdyby se nepřetavilo do zábavných historek pro rodinné večery. Obzvlášť oblíbená je ta, kterak se mamka v pubertě zamilovala do amerického prezidenta Kennedyho a snila o tom, jak si pro ni přiletí vrtulníkem, přistane u nich na vsi mezi kejhacícími husami a odveze si ji s sebou přímo do Bílého domu.
Samozřejmě, ten plán měl pár drobných háčků. Tím nejpodstatnějším byla železná opona – jak máma sama dnes uznává, chudák JFK by nejspíš skončil sestřelený dávno předtím, než by se k nim na vesnici s tou helikoptérou vůbec dostal. Nehledě na skutečnost, že máma byla v té době pod zákonem, takže ve svých představách učinila z dotyčného idola dívčích srdcí pedofila.
Něco v té historce ke mně ale vždy promlouvalo. Její touha po NĚČEM. Něčem, co přesahovalo husy, louku i její vesnici, něčem daleko za obzorem možného. Něčem velkém.
Touhu, kterou jsem zdědila.
Touhu, která je tak trochu příčinou, proč tenhle blog ležel tři čtvrtě roku ladem.
Aby nedošlo k mýlce. Píšu ráda, k smrti, nebo spíš k životu, ráda – a návrat ke klávesnici ve mně vzbuzuje vzrušení téměř erotické.
Nestalo se mi ani žádné neštěstí, které by mě od blogu odvrátilo. Upřímně řečeno, ten čas, kdy jsem nepsala, byl – a pořád je – tím zatím nejlepších obdobím mého života.
Jenže… jsem se chytla do pasti vlastní megalománie.
Když jsem začátkem roku 2019 začala vážně uvažovat, jak si nadále počít se svou existencí, vyšlo mi, že konečně nastal čas splnit si své spisovatelské sny. Že psaní je to, co chci, to, po čem toužím. Živit se psaním. Představa sladká jak sněhové pusinky. Už žádný schovávání pod pseudonym, hezky vyjít s kůží na trh, psát, vydávat pod vlastním jménem. Prodat to, co napíšu. Můj ty smutku, klepou se mi prsty, jen tu představu popisuju…
Klepaly se i tenkrát. Protože něco ve mně zařvalo. „Jsi upadla, ne? Ještě ti nebylo třicet, nejsi vdaná, neporodila jsi dítě a nepodnikla jsi cestu kolem světa. Co hůř – brzy ti BUDE třicet, nejsi vdaná, neporodila jsi dítě a nepodnikla jsi cestu kolem světa. Co chceš sakra komu vykládat?“
Lekla jsem se. Stáhla jsem se. Najednou jsem měla pocit, že spíš než psaní by mi prospěl kýbl studené vody na hlavu. Kdo by mohl stát o moje moudra a postřehy, když mi ještě nebylo třicet, nejsem vdaná a tak dále?
Nebyla jsem připravená.
Nejsem připravená.
Jenže… budu někdy?
Když se dívám kolem sebe, mám pocit, jako by věta „udělám to, až budu připravený/á“, shrnovala jeden z největších malérů mé generace.
„Najdu si vážný vztah, až procestuju svět, stanu se dokonale vyrovnanou a dosáhnu osvícení jako Buddha.“
„Začnu dělat, co mě baví, až vystuduju tři vysoké školy a k tomu si udělám dva doktoráty.“
„Otěhotním, až přečtu všechny příručky o rodičovství, co vyšly v posledních deseti letech, našetřím na dům a koupím si velké auto, abych měl(a) v čem ty děti vozit.“
„Jo a zkusím alespoň něco z toho stihnout, než umřu. Mám tu být v průmětu tak osmdesát let, takže pohoda, ne?“
Až na to, že po všech těch vysokých školách možná dávno zapomenete, co že vás to vlastně bavilo.
Otěhotnět v padesáti může být trochu problém, protože Matička Příroda si vede svou a na vaše plány zvysoka kašle.
A na život do osmdesáti vám nikdo potvrzení nedá. Klidně vás totiž může ještě dnes přejet tramvaj. Nebo se vzhledem ke karanténě spíš utopíte ve vlastní vaně.
Nesnažím se tady nějak obhajovat nezodpovědné jednání a tvrdit, že je skvělé mít první dítě v patnácti, nebo vykašlat se na veškeré studium a skončit jako absolvent základky.
Nezodpovědnost samozřejmě ok není… jenže její opak, zodpovědnost dohnaná do extrému, má úplně stejný potenciál zničit člověku život.
Protože… život nečeká, až se rozmyslíte, kdy že ho konečně začnete žít. Život běží dál.
Ne, nejsem připravená. Nejsem dostatečně vymeditovaná na božský vztah spřízněných duší… a tak žiju sedmým rokem s úžasným, nádherným mužem s úctyhodnou sbírkou neuróz. Moje vlastní neurózy se s těmi jeho někdy snášejí líp a někdy zas hůř. Skutečnost, že po letech bouřlivé romance plné vzájemných rozchodů žijeme už skoro rok pod jednou střechou, považuji v zásadě za zázrak. A ten zázrak je pro mě větší školou života, než k jaké lze dojít roky teoretizování a čekání na pana Dokonalého Godota.
Ne, nejsem připravená ani na to dítě. Respektive, nejsem připravená dokonale. A stejně jsme se oba shodli na tom, že rodiči být chceme – a stanovili si předběžný termín, kdy se začneme snažit. Zcela jistě nebudu dokonalá matka a nejspíš tomu chudáčkovi svou nedokonalostí způsobím několik traumat, která bude následně v dospělosti řešit s psychology. Budeme stejně nedokonalí, jako 10 z 10 rodičů na planetě Zemi. Dokonale by to zvládl možná Dalajláma… jenže ten tuším žije v celibátu.
Ne, nejsem připravená psát. Neobjevila jsem Ameriku, nemám pro vás návod na šťastný život za týden snadno a bez námahy, nemá styl Jirky Ortena ani Víti Nezvala.
Jo a u nás před domem nepřistála helikoptéra s americkým prezidentem.
Jsem jen obyčejná žena, která se rozhodla vykašlat na megalománii, vzdát boj o Nobelovu cenu za literaturu (ne že by někdy začal…) a která chce psát, protože… protože chce psát. Žádný další důvod není potřeba.