Ten ztracený a znovu nalezený Ráj. Kudy do něj vede cesta? Tolik jich bylo popsáno – a tolik ještě bude! Jenže žádná nevysvětluje vše. Některé věci se… prostě stanou.
Jak? Proč? Nikdo neví. Je to jediný krok, jediná minuta, v níž vystoupáme z Pekla do Nebe, jediná minuta, která v nás zanechá pocit posvátné úcty. K něčemu, čemu nerozumíme, k něčemu, co nás přesahuje. Můžeme „jen“ poděkovat.
Říkám mu Bezpečné místo. Ve Zlém roce byl mým útočištěm, hýčkanou chimérou. Nevěřila jsem však, že by mohl existovat. Nebo v koutku duše ano? Nejspíš. Jinak bych ho nikdy nenašla.
Těžko se popisuje. Neexistuje v žádném konkrétním prostoru. Jen pocit. Lépe – jistota. Že jsem milovaná a v bezpečí. Ne když si ta slova zoufale opakujete, abyste se uklidnili, ale nedokážete jim věřit. Tady to prostě víte. Nic jiného neexistuje.
A není to iluze. Přinejmenším v mém případě rozhodně ne. Protože to jediné, co mi vnáší do života potíže, je můj vlastní strach. Strach vede k tomu, že se chovám způsobem, kterým si sama pod sebou podřezávám větev.
Strach je jediný nepřítel, jediný vrah ukrytý v kápi, co se za mnou plíží temnou nocí. Znáte ty příběhy o lidech, kteří se tak báli smrti, že nakonec umřeli – strachy? Tak nějak… Jednou už se mi to málem stalo. A stejně jsem se z toho dokázala dostat. Není ale nutné, aby to ještě někdy zašlo tak daleko.
Stačí jediné. Nebát se. Nenechat si strachem diktovat své reakce. A jsem v bezpečí. Jasné jak facka.
Upřímně řečeno, tenhle článek píšu hlavně pro sebe. Pro budoucí chvíle. Říkám si: Až se začneš zase bát, vzpomeň si na bezpečné místo. Vždyť víš, že existuje, vždyť víš, že stačí jediný krok – tam, kde ti nikdo nemůže ublížit.
Až si zase budeš připadat, že za nic nestojíš a že tě nikdo nemůže mít rád, protože si to prostě nezasloužíš, vzpomeň si na včerejší večer, vzpomeň si na to, co ti řekl – a jak se na tebe u toho díval. Ty víš, že nelhal ani milimetr – a víš, že není nutné, aby cokoli opakoval.
Některé věty se liší podle toho, kdo je vysloví. Od někoho jsou frází puštěnou po větru. Od jiného však v sobě mají kus věčnosti, kus toho, co pojí člověka s Bohem. On patří k těm druhým.
A ty si uvědomuješ, že ať se už na hladině jeho duše děje cokoli, ať je někdy jakkoli zkalená, dole, v hlubinách je ten nejkrásnější poklad. Nemusíš ho vždy vidět. Stačí vědět, že existuje. A že je to to největší požehnání.
Tak nějak si říkám, jestli tohle nakonec není to vůbec nejdůležitější, TO veliké COSI, smysl mé existence? Prostě a jednoduše vytvářet Bezpečné místo. Vždy, když bude třeba. Jak nejčastěji to dokážu. Pro sebe. Pro něj. Pro rodinu, pro přátele, pro kohokoli, kdo bude chtít vstoupit.
Bude to obtížné? Snad. A snad to nikdy nebudu umět na sto procent.
A snad je potřeba jediné – aby bezpečí bylo víc než strachu.
P.S.: Pokud tohle čteš, tak jen… Děkuju Ti. Za to, že jsi právě takový, jaký jsi. Protože přesně takového jsem si Tě vybrala.
P.P.S.: Autorka se nezbláznila ani není opilá, jen se snaží popsat nepopsatelné. Ale… Však vy víte.
To je nádherné, takové pocity moc dobře znám. S tím strachem máš naprostou pravdu, strach je nejhorší nepřítel a také se s ním snažím bojovat. Tak ať se ti nad ním daří vítězit co nejčastěji!
Ráj…, na zemi? V nebi, v pekle? Kde je?
[1]: Děkuju moc! Také Ti přeju hodně úspěchů v boji se strachem!
[2]: Myslím, že na zemi. Myslím, že na zemi je nakonec všechno – nebe, peklo, i ráj. Ale přesně… to se těžko říká… já vlastně nerozumím mechanismu, jak tohle funguje. Kdybych mu rozuměla, určitě bych se o něj snažila podělit s co možná nejvíce lidmi. Snad… je potřeba určité uvolnění – a láska.
Ach ten strach…s tím mám celé roky docela velké potíže, myslím, že to taky souvisí s nedostatkem sebedůvěry, která sice není už na tom bodu mrazu jako před mnoha lety, ale když to srovnám, je to někdy bídné.
V myšlenkách si zoufám a doufám, že to časem bude lepší. 🙂
[4]: Tomu rozumím, máme to dost podobně. Časem se to opravdu zlepšuje, ale je to běh na dlouhou trať, tak přeju hodně vytrvalosti!