Cesta až na konec noci…

…se jmenuje jistá kniha – a jistý kus mého života. Knihu jsem ovšem nečetla. Pravda, mnozí ji přede mnou označovali za kus mimořádně kvalitní literatury. Nicméně to, co se mi doneslo o morálním profilu jejího autora jménem Luis-Ferdinand Céline, mě spolehlivě odradilo. Chuť na zmíněný román se rozplynula. Zbyl jen název, ten útržek věty spadlý bůhvíodkud. Cesta až na konec noci…

Právě tam teď kráčím. Až na konec noci. Koho tam potkám? Možná jen sebe samotnou. Jen? Vždyť právě to je víc než dost! A co tam najdu? To jediné, co na konci noci může být – ráno.

Až na konec noci. Od chvíle, kdy se o Velikonocích mé naděje na lásku rozplynuly, rozpustily se v umyvadle – a pak kdosi vytáhl zátku. Rozpustily? Možná jsem jen vše špatně pochopila. Jak šílená jsem se hnala za obrazem. To už nyní není možné. Mohu však dále následovat pocit.

Vím, který hledám. Radost, co až po okraj naplní každou buňku. Tu, která vás žene ulicí, vzhůru do schodů, plní plíce kyslíkem, tančíte, zpíváte si a je vám jedno, kdo poslouchá. Protože jste to konečně vy, jen vy, žádná maska určená pro styk s veřejností. Tu radost, která vede pero a nutí vás psát báseň za básní. Tu, která vysvlékne vaši duši ze všech převleků. Tu, která nezná slovo beznaděj.

Takhle nějak. Hledám. Hledám? Ne, spíš zkrátka jdu, kráčím až na konec noci – a vše se tak nějak rovná, vše tak nějak funguje, vše až na to jediné. Můj svět se noří z trosek, mění tvary a získává barvy, tvoří se. Jaksi mimoděk do něj připlouvá to, o co jsem prosila. Až na jediné.

Musím to přijmout. Nic jiného už nezbývá. Smířit se s tím, že už ho možná nikdy neuvidím. Smířit se s tím, že budu sama. Možná ještě dlouho. Možná celé roky.

Naučit se být šťastná i tak. Navzdory všemu. Všemu? Objektivně vzato je toho, co nefunguje, dosti málo. Snad poprvé za poslední dva roky jsem si opět jistá, vím, co si počít se svým životem. A vědomí, že se o to vše možná nebude s kým podělit.

Nemá smysl kolem sebe dál kopat. Co se stalo, stalo se. Udělala jsem spoustu chyb. Nemá smysl si dál sypat popel na hlavu. Už jsem ho beztak vysypala až příliš. Možná dostanu někdy šanci to vše napravit. A možná také ne. Vím, že kdybych tehdy v prosinci byla připravená, jednala bych jinak. Nebyla jsem. Uvidím ho znovu, až budu? Takové otázky nemá smysl klást. Pokud bych konec noci ztotožnila s ním, nemusela bych nikdy dojít do cíle.

Snažím se vše vstřebat a jdu dál. Ne, že bych neměla strach. Bojím se, strašlivě se bojím. Dnes mé spaní narušila děsivá, mimořádně znepokojivá noční můra. Objevila se z čistého nebe – a za okolností, které se mi ani trochu nezamlouvají. Načrtla nebezpečí – ukázala ale i kam se obrátit o pomoc. Té rady jsem se rozhodla využít. A doufat, že se mi podaří vše otočit správným směrem.

Procházím nocí. Nevím, kde leží její konec. Možná mě jeho nalezení neoslepí. Možná si toho, že už jsem u cíle, všimnu až po čase. Na konci noci je ráno. Často je tím jediným způsobem, jak ho znovu uvidět, právě cesta skrze tu nejtemnější noc. Už nevíte kudy dál – a pak ležíte na zemi a díváte se na vycházející slunce.

Vím jen jediné. Že každá noc má konec. With or without you. Dojdu tam.