Cítit, či necítit?

Právě se chystám udělat to, o čem jsem si přísahala, že to nikdy neudělám. (Po kolikáté už porušuju nějakou svoji zásadu? Radši nepočítat…) A sice, chystám se psát nadávací článek. Zoufalý článek. Fňukací článek. Prostě udělat z tohohle blogu žumpu mých pocitů, kterou nikdy být neměl. Jenže… já to psaní potřebuju. Potřebuju ho víc, než sex, víc, než alkohol, víc, než čokoládu, snad dokonce i víc než lásku. Jsem písmenko-holik. Tenhle blog slouží k ukájení mé závislosti. Pohoršuje-li vás to, prostě to nečtěte. Tak.

Být, či nebýt, ptával se Hamlet. Zkoušela jsem to po jeho vzoru taky, výsledkem ovšem bylo zjištění, že na „nebýt“ jsem moc velký srab. Nebo jsem moc zvědavá. Zvědavá na to, co bude dál. (Zvědavá zní oproti srabovi líp.)

Kladu si tedy jinou otázku – a troufám si tvrdit, že je stejně osudová. Cítit, nebo necítit?
A tím nemyslím pach kuřete, co jste připálili, nebo váš parfém. Myslím emoce.

Moderní psychiatrie, jak jsem zatím vypozorovala, upřednostňuje možnost b. Prostě spolkni prášky a to, co cítíš, vymaž. Když to nepomůže, spolkni jich víc. Když ani to ne… no, tak to máš blbý. Jedna věc je jistá. Jak trefně poznamenala jedna má kamarádka, „udělá to z tebe zeleninu“. A ne, nemyslela tím, že budete zdraví jako řípa. Představte si spíš rozvařenou mrkev. Jo, tu co do vás cpali ve školce a ze které jste zvracívali.

Samozřejmě, někdy to není od věci. Pokud je vám fakt zle, může být jistá otupělost způsob, jak přežít nejhorší období. Za předpokladu, že začnete řešit, proč je vám zle. Pokud ne, hrozí vám, že ve stadiu zelenina uvíznete. Na roky. V lepším případě.

Nebudu tvrdit, že jsem sama svatá. To fakt ne. „Ahoj, já jsem Julie a mám sklony k alkoholismu a závislosti na lécích.“ „Zatleskáme Julii!“ Aneb trocha parodie na skupinové terapie. Někdy si říkám, že budu muset na nějakou zajít, jen abych viděla, jestli to fakt vypadá takhle.

V nejhorších životních obdobích jsem občas utíkala – a utíkám, nebudu předstírat, že je to za mnou – k neurolu. Nejsem na to nijak hrdá – a vím sama moc dobře, že polykám svinstvo.

Jen… někdy jsem to prostě jinak nedala. Zaplať pánbůh se mi zatím vždycky podařilo udržet tenhle svůj zlozvyk pod kontrolou. Jinak řečeno, když jsem se rozhodla přestat, šlo to.

Ale chci se dostat k jádru pudla – proč? Proč člověk polyká všelijaký sajrajt? Aby necítil. Nedokáže totiž své vlastní emoce vydržet. A tak před nimi utíká. Viděla jsem lidi, co se snažili své problémy zapít. Nebo zaspat (spávali pak klidně i dvojnásobek toho, co se považuje za normu). Nebo smáznout sedativy. Nebo milion jiných věcí, z nichž některé jsem ostatně dělala taky.

Jenže… co když se to povede? Co když dokážeme opravdu své emoce vymazat? Strávila jsem skoro celý březen a kus dubna v přesně takovém stavu. Nebyly za tím prášky. Stalo se to jaksi mimovolně, jako reakce na extrémní stresovou zátěž. Můj mozek už to prostě nedal. A tak vypnul emoce. Jako když zmáčknete tlačítko off.

V něčem to pomohlo. Nestat se to, možná bych ani nebyla schopná chodit do práce – a možná bych dokonce skončila někde, kde dveře nemají kliky. Ale zároveň to bylo děsivé. Protože najednou jste zelenina. Je vám všechno jedno. Úplně všechno. „Kdyby teď někdo umřel, nedokázala bych brečet ani na pohřbu,“ říkala jsem si.

Navíc jsem celou dobu věděla, že to vše samozřejmě nezmizelo doopravdy. Jen se to na čas schovalo. Odložilo. Zametlo pod koberec, jako shnilé ovoce, které se tam rozkládá vesele dál, jen já to nevidím. Z člověka se stane časovaná bomba. Má v sobě sud dynamitu, nebo spíš rovnou jadernou pumu. A otázka není, jestli to bouchne. Otázka je kdy.

No, už se stalo. Moje emoce se zapnuly před pár dny. Paradoxně za to mohl alkohol. Který idiot vlastně vymyslel, že funguje jako sedativum? Ne, někdy je to pravý opak.

A od té doby se chovám jako blázen. Při cestě domů vyju do noci jako zraněná vlčice. Brečím, brečím, brečím. A vztekám se. Nadávám. Proklínám. Cokoli mužského pohlaví včetně samečků mořského koníka, jakkoli ti předběhli ve svém feminismu celou živočišnou říši.

Hádám se i s Bohem, rouhám se – a stydím se za to míň, než bych měla. Posílám k čertu všechny, kdo se mě snaží uklidnit větami typu „všechno zlý je pro něco dobrý“ a „děti v Africe jsou na tom hůř“. Jo, to vím sakra taky, jenže v daný moment jsou pro mě výše uvedené věty jen kecy, kecy, kecy. Snůška keců.

Jo, a taky závidím. Těm bývalým spolužačkám, co porodily děti. Jakkoli vím, že bych nejspíš byla mizerná matka – a když jí nikdy nebudu, bude to tak pro všechny lepší. Té kamarádce, co se vdala. Jakkoli to bylo za někoho, komu jsem já sama předtím dala košem. Všem těm, které má někdo dost rád na to, aby s nimi chtěl žít. Jako opravdu žít. Bydlet pod jednou střechou a tak. Všem těm, kdo mají někoho, o koho se můžou opřít.

Musím se sama sobě smát. Snažila jsem se brát život filozoficky, s nadhledem, hledat ve všem vyšší smysl. Ale, kurva drát, já už na to nemám, já už to nedávám! Nemám na žádný vzletný kecy, jsem zas tam, jako před třemi lety, zoufalá, zahořklá ženská, která kolem sebe plive jed na všechny strany jako kobra, která místo láskyplných úsměvů a vyrovnaného postoje naříká, závidí, nadává a proklíná, která je prostě zlá – a která už ani nemá sílu to na blogu kamuflovat, jako se jí to plus minus dařilo tenkrát.

Jenže víte co? Jakkoli mám momentálně chuť začít řvát, rozbít vše kolem na střepy, nafackovat komukoli, kdo mi zkříží cestu a pak se zasmát a utéct do lesů jako bláznivá Viktorka z Babičky a jakkoli je to děs, je to pořád lepší, než to předtím. Je jaksi snesitelnější si připadat jako uprostřed epicentra zemětřesení, než necítit nic. Radši fůrie, než zelenina. Cokoli radši než to příšerné zeleninové vypnuté cosi. Protože když lezu bolestí po zdi, mám alespoň pocit, že jsem naživu.