UPOZORNĚNÍ: následující článek NENÍ ze současnosti, napsala jsem ho v září 2016. Narazila jsem na něj náhodou při přehrabování se v archivu. Tehdy jsem ho nezveřejnila, protože… mi prostě přišel jako moc silné kafe.
Dnes už to tak nevnímám. Ne po tom, co jsem psala a píšu letos. Stručně řečeno, ten článek se mi zdá dobrý a myslím, že je škoda, aby skončil v propadlišti dějin. Takže ho nyní zveřejňuji. Jako kapitolu z příběhu, který neměl šťastný konec. Jako připomenutí toho, že dřív jsem psávala líp.
Jsem tedy blázen?
…asi jo, když tyhle věci píšu na anonymní, nicméně stále veřejný blog. Jenže jsou tu otázky, které musím položit, křičet je nejen Pánubohu do oken, ale také kamsi do prostoru, kde je možná uslyší nějací lidé. Asi je nadhodím zmateně. Upřímně, cítím se dost mizerně.
Musí si dospělý člověk vždy a za všech okolností poradit sám? Je teplá náruč a útěcha něčím, na co má nárok jen malé dítě? Jsem zbabělá, protože mám pocit, že bych strašně, strašně moc potřebovala trochu opory? Vědět, že ruka toho, koho mám ráda, mě zachytí, když budu padat?
Mám hrozný strach.
Jsem blázen, protože jsem emotivní? Protože mám potřebu svoje city nějak vyjádřit? Protože když jsem nucena je skrývat, spolykat všechna slova, co bych chtěla říct, působí mi to téměř fyzickou bolest? Nucena? Kým? Nejspíš sebou. Mám strach. Že mě nebude poslouchat. Že se ztrapním. Jo, udělat většinu toho, co bych si v hloubi duše přála, je nejspíš trapné přímo zoufale.
Chtěla bych napsat milostnej dopis a poslat ho. (Trapné, trapné, trapné.)
Chtěla bych říkat všechny ty pitomý věci, co prý říkají jen hrdinky červených knihoven, které jsem nikdy nečetla (proč se zas ospravedlňuju??), chtěla bych to prostě jen ŘÍCT a nedusit se tím, protože je to jako polykat vlastní krev.
Chtěla bych přestat hrát divadlo, řešit pořád co se smí a co se nesmí, co je a co není správný, chtěla bych být sama sebou. Jo a někdy taky jsem, ale jsou chvíle, jako třeba tenhle poslední týden, kdy si připadám jako herečka v roli, co jí vůbec, ale vůbec nenapsali na tělo, prostě se do té role nehodí.
Jo, jsem přehnaně emotivní. Jo, přecitlivělá. Jo, a někdy bych chtěla jen tak vyběhnout v noci ven a utíkat bosá po trávě. Jo, a kdybyste věděli, kolik mi je, bylo by to všechno ještě trapnější.
Řekl mi, že mě miluje takovou, jaká jsem. Byl opilý. Za střízliva si to nepamatoval. Neměla jsem se ptát, moje blbost. Jenže – já nevěřím, že by mě někdo mohl opravdu milovat takovou, jaká jsem. Připadám si vadná. Zralá na diagnózu. A tak hraju divadlo.
Protože se bojím, že by mě opustil, kdyby mě opravdu poznal. Kdyby věděl, jak moc dokážu být temperamentní. Moment, něco mi říká, že to nejspíš za ty roky už musí tušit, domnívat se opak by znamenalo značně podceňovat jeho inteligenci. Je to ten důvod, proč pořád váhá?
Ale já neumím být jiná – a když se o to snažím, ničí mě to.
Ničí mě, když hraju cynismus a ironii, i když bych si v hloubi duše přála být něžná. Ztrácím tak úctu. Ke všemu a ke všem.
A proč vlastně tak vyšiluju? Objektivně vzato se mi vůbec nic neděje. Objektivně vzato je všechno v pořádku. Jen… jen cítím, jak ve mně pod povrchem bublá cosi nepříjemně podobné tomu, co způsobilo Zlý rok – a co mě v konečném důsledku málem zabilo. A to mě děsí.
Já vím, ve spoustě svých článků se snažím působit moudře a vyrovnaně a tak dále – a někdy taková nejspíš i jsem – jenže… jenže… Jenže jsem si myslela, že docela sama unesu jen a pouze na svých bedrech tíhu snad celýho světa – a nějak mi to nejde.
Jenže jakkoli se snažím být silná (být slabá rovná se být odepsaná), právě teď bych potřebovala nějakou tu teplou náruč, do který bych se mohla stulit a brečet, brečet a brečet.
Já fakt potřebuju toho kocoura. Něco mi říká, že až bude kocour, na tomhle blogu podobných článků ubude, protože to vykecám jemu.
A ptám se: je přijatelné mít city?
Je přijatelné nezvládnout všechno úplně sám?
Něco mi snad ještě zbylo. Modlitba. Protože někde v hloubi duše doufám, že Ten nahoře mě v tom nenechá, nenechá mě zas spadnout do Pekla. V těch nejhorších chvílích života jsem proklela dokonce i Jeho – a stejně, stejně se pak stalo cosi, co nedokážu nazvat jinak než Zázrak.
Ta hrůza prostě skončila. Protože jakkoli teď fňukám a láteřím, tohle je jen taková nevinná legrace ve srovnání se vším, co jsem prožila, co bylo ještě na počátku letošního roku mou mimořádně děsivou přítomností. A co je dnes minulostí, od které jsem se stále ještě neosvobodila.
Boží milosrdenství je jak vidno vskutku nekonečné.
A pak je tu ještě něco, něco, nač je možné se obrátit, když lidé prostě nejsou k dispozici. Hudba. Tuhle písničku si pouštím vždycky, když se bojím. Někdy to docela pomáhá:
Jo a vykoupat se půjdu! Třeba mi to na tu paniku pomůže…
Ještě mám jednu písničku. Tu, která mě povzbuzuje, když mám pocit, že jdu sama proti všem. Možná jsem přecenila vlastní odvahu. A možná není zas taková zbabělost požádat o pomoc. Možná bylo odvážné už to, že jsem se do toho všeho vůbec pustila – a je normální, že to někdy nedávám, protože… protože je to prostě obtížné. Obtížné ale neznamená nezvladatelné.
Mějte se fajn, já si jdu zas hrát na Pannu Orleánskou. I když v Orléansu jsem nikdy nebyla, panna nejsem a v devatenácti mě už při nejlepší vůli nikdo upálit nestihne.
***
EPILOG: vy už víte, jak to dopadlo. Panna Orleánská to projela na celé čáře. Na pomoc nikdo nepřišel. A skončilo to blbě. Tehdy jsem už tušila nebezpečí, tušila jsem, co na mě v temnotách číhá. A stejně jsem nad tím nedokázala zvítězit.
EPILOG 2: Od publikování článku uplynulo něco přes dva roky (je červen 2020) a já musím původní závěr opravit – ono to totiž nakonec dopadlo dobře, jen to potřebovalo ještě rok času, toť vše.
Je naprosto přirozené mít city a není žádná ostuda, když je člověk na haldu, byť všech svých emocí sem tam zkrátka krátký – také jsem dřív měla za to, že je nemyslitelné, abychom nezvládli sami sebe.
…Ale někdy to opravdu nejde – sama jsem na to přišla v loňském roce. Pokud v těch nejvíce vypjatých situacích nepožádáme druhé/druhého o pomoc, zpravidla to dopadne stokrát hůř, než kdybychom tu ruku někomu podali.
[1]: Máš pravdu, Leri. A zpětně si říkám, že kdybych si tenkrát nehrála na hrdinku, co dá vše sama, a o tu pomoc požádala, nemuselo to vše dojít tam, kam to došlo… No, to už nevrátím…
Ahoj, moc děkuji za tento článek, vzbuzuje ve mně nepopsatelně moc emocí a strašně mi připomíná mého nejlepšího kamaráda, kterému jsem tento článek aji přeposlala a doufám, že mu to do jisté míry pomůže. Vážně nádherně napsáno, čtivé a v mnoho citacích jsem se našla i já osobně. Bohužel je toto můj první článek od tebe, což znamená, že nevím k čemu došlo a kam co zašlo, ale líbíš se mi a rozhodně si hodlám přečíst více od tebe. Zatím děkuji za toto počtení. 🙂
[3]: Děkuji moc za komentář! Upřímně, ono je asi lepší, že nevíš, co následovalo, zbytečně by ti to zkazilo dojem… Řekněme, že jsem tehdy prostě potřebovala některé věci ze sebe "vylít". A možná, že kdybych je "vylila" i jinak, než do článku, který ani nebyl zveřejněn, kdybych si nehrála na něco, co stejně nejsem… No, dnes už je to jedno, čas nejde vrátit. Poučení každopádně zní, že je dobré být sám sebou.