Dívčí snění aneb Vzpomínky na paní Kuráž

Venku je bílo. Tak bílo, až mi to bere dech. Mám ráda sníh. Odkdy vlastně? Vybavuji si zimu, když mi bylo čtrnáct. Velmi, velmi zasněženou zimu. Mrazivou. Snad tehdy jsem poprvé vyprávěla pohádku o Kouzelné lucerně.

Možná si na ni vzpomínáte, psala jsem o ní v článku Ještě jednou bych ráda uviděla Kouzelnou lucernu. Bylo nebylo. Když sníh padá do světla lucerny, utká spolu s ním závoj. Stačí ho poodhrnout a vstoupit do jiného světa. Tam, kde je možné úplně všechno. Tedy i to, aby jedna poněkud svérázná bytůstka potkala toho pravého.

A aby to všechno bylo krásné a úžasné a strašlivě komplikované, protože pohádky, v nichž nemusíte zabít alespoň tříhlavého draka, přemoct pár černokněžníků a přechytračit zlovolné rádce, jsou prostě nuda k uzoufání.

Dívčí snění je vždycky poněkud zvláštní věc. Nicméně snění dívky, která právě jemu věnuje drtivou většinu svého volného času, protože jinak nemá moc jak a s kým ho trávit, to už je kapitola sama pro sebe. A snění dívky, která o životě neví zatím skoro vůbec nic, ale která má zatraceně bujnou fantazii… Takové snění dovede být velmi divoké.

Snila jsem celé roky, bezhlavě a intenzivně. Nemohu se tedy divit, že se můj dospělý život nakonec začal mým snům až podivně podobat. A že ten pravý se nakonec objevil ve sněhu, jakkoli šlo jen o poprašek. Možná proto jsem musela čekat tak dlouho. Aby Ten nahoře opatřil veškeré rekvizity. Ono sehnat v posledních letech sníh…

To vše se stalo před třemi lety. Od té doby jsem musela useknout pár dračích hlav – a nutno přiznat, že jich ještě pěkných pár zbývá. Ale pokaždé, když se bojím, že s další už si třeba nedokážu poradit, vzpomenu si na paní Kuráž.

Paní Kuráž? Tak jsem někdy přezdívala Malvíně R., oblíbené hrdince příběhů, které jsem si vyprávěla jako dospívající dívka – a která mě na mé cestě provedla až do současnosti. Pokud člověk píše, vytvoří za život spoustu postav. Některé je však téměř nemožné opustit – máte totiž pocit, jako byste se s nimi znovu narodili. Takovou postavou pro mě byla Malvína.

Základní kostra jejího příběhu je jednoduchá. Malvína je tak trochu Julien Sorrel v sukni – a to jsem v době, kdy jsem ji vymyslela, ještě nečetla Červený a černý. Inteligentní a hezká mladá dívka z velmi chudých poměrů, která se chce za každou cenu dostat nahoru, dosáhnout úspěchu. Kariéristka každým coulem.

Navíc dost bezohledná, prostořeká, vzteklá… Dalo by se říct, že je v mnoha směrech naprosto nesnesitelná, nicméně má dvě vlastnosti, které ji polidšťují – jednak je velmi statečná – a především oddaně miluje svého manžela.

Asi netřeba zdůrazňovat, že dotyčný manžel je krásný, chytrý – a zatraceně komplikovaná osobnost. (V příběhu, který vymýšlím já, se žena prostě NEMŮŽE zamilovat do muže, se kterým by to bylo jednoduché. Protože každá má hrdinka má v sobě kousek mě samotné.)

Nicméně v klíčový moment se Malvína nešťastnou náhodou přenese do budoucnosti. Ocitá se v nepřátelském světe, kde musí bojovat doslova a do písmene o holý život. Ji zajímá jediné – dostat se zpátky do své doby, k manželovi. Podrobnosti si nechám pro sebe (co kdybych sem někdy nějaký příběh o ní chtěla dát?) – nicméně konce jsou různé, vymýšlela jsem je v průběhu mnoha let.

V některých verzích se Malvíně návrat podaří, v jiných se dokonce její muž přenese za ní, aby ji na poslední chvíli zachránil. Jsou ovšem i verze, v nichž Malvína umírá, většinou dost děsivou smrtí. Její příběh je jako loterie. Pokaždé, když jsem ho vyprávěla, nebylo jasné, kam mě dovede.

Můj příběh je podobný. Že bych s Malvínou za ta léta až příliš srostla? I můj život je loterie. Přesto se však nebojím. Vlastně ani nevím, proč jsem v poslední době tak klidná. Prostě… věřím. Věřím v to dobré na světě a věřím v Kouzelnou lucernu, v to, co mi dala. Díky té víře všechny mé obavy jen plují po povrchu. Nenahlodávají duši.

Když mi je ale přeci jen úzko, vzpomenu si na Malvínu a na její podivuhodnou odvahu a výdrž. V tohle je ona dáma skutečně inspirativní. Mám ráda jednu historku, kterou jsem o ní vymyslela už ani nevím kdy. Abyste ji pochopili, předesílám, že Malvína je čarodějka a umí se proměnit v kočku. (Jo, ten příběh je tak trochu fantasy.)

Říká se, že kočky mají sedm životů. Její nepřátelé tedy Malvínu zabili sedmkrát. Když ji však zabili po sedmé, Malvína vstala, živá a zdravá. „Má jich devět, vy pitomci,“ pravila a své nepřátele vyřídila.

Nebo tahle:

Malvínu vyhodili dveřmi. Vlezla zpátky oknem. Vyhodili ji tedy oknem. Nutno zdůraznit, že to bylo ze třináctého patra a že dole byl beton. Ona se však dole oklepala, probourala zeď – a vlezla zpátky dírou v ní.

Jak asi tušíte, Malvína měla hodně tuhý kořínek.

Proč vlastně tohle píšu? Abych uchovala vlastní vzpomínky. Abych si mohla tenhle text znovu přečíst, až se třeba budu bát. Protože jsem si na jednom ultra-levicovém webu přečetla, že dnešní dívky prý píší milostné příběhy, v nichž jsou hrdinky submisivní, dosti drsně ovládané dominantním mužem. (http://a2larm.cz/2017/01/bude-te-to-bolet-divci-sny-o-znasilneni/)

Nemůžu posoudit, co je na tom pravdy. Hrdinky mého dospívání byly emancipované, někdy myslím až moc. Princezna na koni, co osvobodí prince a dostane půl království. No, to jsem asi trochu přehnala, nicméně muž-zachránce se v mých příbězích objevoval, jen když bylo opravdu hodně zle – a i tak jenom někdy.

Je to ironie. Někteří si dělají starosti o to, aby z dnešních dívek vyrostly dostatečné feministky. Já sama tak nějak působením okolností vyrostla ve feministku větší, než bych chtěla – a mé příběhy z dospívání to odrážejí.

Můžete si stokrát namlouvat, že to, o čem píšete či sníte jako náctiletí, je jen fikce. Není. Prožíváte-li to opravdu intenzivně, může z toho jednoho dne být vaše realita.

Snad i proto teď píšu jedno pokračování příběhu o Malvíně. A s tím, co dnes vím, jsem pevně rozhodnuta dovést ho ke šťastnému konci.

Stejně tak jsem rozhodnutá být stejně odvážná jako ona – být stejně jako ona paní Kuráž.

Proč píšu tenhle článek? Abych se rozepsala. A protože sněží