Je tisíc věcí, které bych si přála zopakovat. Člověk si říká – jen jednou, alespoň jednou za život, pak budu šťastná, pak budu smířená. Ale ne. Stane se to jednou. Ochutnáte zázrak. A chcete ho znovu. Znovu, stále, do nekonečna.
Ještě jednou bych ráda uviděla Kouzelnou lucernu.
Tu z pohádky. Z pohádky, kterou jsem sama vymyslela. Dospívala jsem tehdy a na sledování pohádek se cítila být stará. Tak jsem raději sledovala pouliční lucernu u nás za oknem. Byla zima, jedna z těch pořádných, zasněžených. A mé pubertální já se zavěsilo očima do vloček, které padaly skrze světlo. Připadalo mi, že z něj tkají zlatý závoj. Jen ho odhrnout. Co je asi za závojem?
Ve čtrnácti je fantazie dosud nezkrocená a neubitá. Představovala jsem si toho mnoho – a vše bylo šílené. Něco však měly ty představy společného. Až odhrnu závoj Kouzelné lucerny, cosi ve mně vykřikne – tady! Sem patřím! Najdu své místo. Bude tam kdosi, hezký muž s tmavýma očima i vlasy, a já se tu noc nevrátím domů. A bude to… výjimečné. Ne, mé pubertální já netušilo, jaké to vlastně bude, jen vědělo, že svět za Kouzelnou lucernou se nepodobá ničemu, co jsem kdy viděla. Že to bude neobyčejné. A že to poznám.
Že to bude… Den jiný než ostatní.
Samozřejmě, Kouzelná lucerna se nemůže objevit kdykoli. Lépe řečeno, mohla by, kdyby si mé pubertální já nevymyslelo spoustu bláznivých pravidel. Lucernovou nutností byla zima. Zima. Noc. Sníh. Jinak přirozeně nebylo možné utkat onen světelný závoj.
A tak jsem spoustu let vyprávěla pohádku o Kouzelné lucerně. Každou zimu, když začal padat sníh.
Jenže jsem nevěděla, že s Lucernou je potíž. Zásadně se nikdy neobjevuje tam, kde ji hledáte. Nemůžete ji najít. Můžete na ni… prostě jen narazit.
Loňská zima byla nejteplejší, na kterou si vzpomínám. Přestala jsem hledat Lucerny. Proč taky, když sníh se nedostavil?
Lucerna si však našla mě. Našla si mě a vypadala nějak takhle:
Nebo možná takhle, upřímně řečeno si myslím, že nakonec byly kouzelné obě:
Ne, sníh opravdu nebyl. Jinak se ale vše odehrálo jako v tom příběhu. On byl hezký, měl tmavé oči i vlasy – a já se tu noc nevracela domů. Tedy, vlastně ano. Měla jsem – snad poprvé – pocit, že jsem někam došla. Že někam patřím. Že k někomu patřím. A… opravdu se to nepodobalo ničemu, co jsem kdy předtím zažila.
Ještě jednou bych ráda uviděla Kouzelnou lucernu.
Ne, abych hledala někoho jiného. Protože jsem pořád blázen do kluka, se kterým jsem v lednu stála pod Lucernou. Nicméně spousta věcí v našich životech se teď zkomplikovala a já… bych v sobě ráda našla opět tu lucernovou posvátnost okamžiku. Ten pocit blízkosti něčemu vyššímu. Vědomí, že někam patříte a že vše je v pořádku.
Blíží se zima. A já bych si moc přála, abychom spolu zase narazili na Kouzelnou lucernu. Spolu.