Nebe, peklo, ráj

Aneb stručná charakteristika toho, co se v mém životě dělo za poslední měsíc. Původně jsem chtěla psát nějaký hlubokomyslný úvahový článek. Námětů by bylo habaděj. Jenže události posledních dnů mě tíží jako olovo a tak… hádejte co? Jdu zas fňukat.

A na rovinu, tuhle část sebe nesnáším. Tu smutnou, utrápenou, bez energie. Zvlášť když jsem si během léta vyzkoušela jinou verzi sebe. Šťastnou, veselou, činorodou, zvídavou, rozesmátou, akční, praštěnou. Fňukalka se vrátila teprve minulý čtvrtek – a ne a ne se podařit ji vyhnat.

Protože jsem včera udělala něco, co pro mě bylo těžké, strašlivě těžké – s vírou, že volím menší zlo, protože už nevidím cestu k dobru. Respektive vidím. Nemyslím ale, že za těchto okolností je v mých silách obrátit na ni věci sama. Je nutné, aby mi s tím někdo pomohl. Respektive – jeden konkrétní člověk.

Pořád nicméně ještě můžu těžit z divukrásných vzpomínek na léto. Strávila jsem ho ve Středomoří na třech místech – a každé bylo docela jiné.

Klíčovým slovem prvního byla KRÁSA. Krása umění, krása architektury, krása krajiny, krása lidí… Krása všude a ve všem. Bylo jí dost a dost, dost na to, aby se estét ve mně konečně řádně nasytil.

Následovalo UVOLNĚNÍ. Aneb několik dní jsem strávila jen válením se po pláži, plaváním v moři a pořádáním spousty skvělého jídla.

Nakonec FLIRT. Právě tohle klíčové slovo se mi k poslednímu místu hodí nejlépe. S žádným z nápadníků však věci nezašly moc daleko. Jednak se mi jen málokterý líbil… a pak mi zase volal On. Jako před odjezdem. Zase milá slova, zase lítost nad tím, jak neskonale pitomě to mezi námi skončilo, zase se mu po mně stýskalo… A já si říkala: „Co když je to pravda? Co když mě má fakt rád, co když mu doopravdy chybím?“ A tak jsem postupně stále více utíkala před všemi těmi muži a stále více myslela na něj.

Celou zpáteční cestu jsem se nemohla zbavit divného tušení. Něco mi říkalo, že na mě bude čekat u autobusu. Mé racionální já si ťukalo na čelo. „On? Jsi upadla, ne? V neděli ráno? Jako fakt? Nebuď směšná.“ Zaháněla jsem nadějné myšlenky, abych si ušetřila další zklamání. Když jsem vystupovala, neviděla jsem ho. Nepřekvapilo mě to, ale zamrzelo.

A pak tam najednou byl a já mu skočila kolem krku.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Přišel. Přišel za mnou a choval se úžasně. Div mě nenosil na rukou a když mi říkal všechny ty pěkné věci, co jsem vždycky chtěla slyšet, věřila jsem mu je bez váhání. Možná by mohl lhát slovy, ale těma očima? To si neumím představit. Pár dnů mi s ním bylo jako na obláčku. Říkala jsem si, že tahle tečka za dovolenou je nakonec ještě mnohem lepší, než dovolená sama. Než cokoli na světě. Že je to konečně ten šťastnej konec, o kterém jsem tolik let snila, tolik let v něj doufala.

A za pár dnů zmizel. A zase volal a vše začlo na novo. Místo milého chování Antarktida. Místo „mám tě moc ráda“ staré „já vlastně nevím, jestli s tebou chci být“.

Říkala jsem si, nebuď zklamaná. Tohle není poprvé. Nemělo by tě to překvapovat.
Jenže… nevím o nikom, koho by věta „nebuď zklamaná“ před těmi příšernými pocity uchránila. Stejně vás to mrzí. Strašně.

A pak zase otočil. Podovolenkový scénář se opakoval. Zažili jsme spolu nádherný víkend, zase se choval jako muž, jakého jsem vždycky chtěla, zase byl úžasný. Cítila jsem se jak zamilovaná puberťačka, šílela jsem radostí z prosté skutečnosti, že spí vedle mě v ložnici, zírala na něj jako na svatý obrázek bez ohledu na to, že mu to nijak zvlášť neslušelo, protože skutečnost, že je to ON a že je se mnou znamenala milionkrát víc, než estetická dokonalost. Byl milý, až mě to dojímalo… a pak mě od sebe zase začal odstrkovat.

A já si po několika dnech trápení, které ze mě téměř vysály veškerou energii a chuť do života nasbíranou za léto, uvědomila, že takhle už dál nemůžu.

Dala jsem mu ultimátum. Ať se konečně rozhodne. Jestli řekne našemu vztahu ANO, nebo NE. Protože tohle mě ničí.

Mám ho ráda, mám ho sakra moc ráda, ale mám ráda i sebe – a vím, že žít neustále v nejistotě mi ubližuje.

Řekla jsem mu, co od života chci. Má možnost si rozmyslet, zda chce to samé. Pokud ano, byla bych šťastná jak blecha. Pokud ne, nezbude mi, než to přijmout.

A víte, stejně, pořád, i po tom všem… stejně něco ve mně doufá, že se chytne za nos…

Protože jakkoli to bude znít pitomě a naivně a bůhvíco ještě, věřím, že když mi říkal, že mě má rád, nelhal. Nelhal ani milimetr. Tak dokonale se přetvařovat prostě neumí. Tehdy se mnou byl doktor Jekill. Jenže pak zas přišel pan Hyde.

Vím, že naděje je malá, velmi malá… ale stejně něco ve mně doufá. Že mě má dost rád na to, aby zabojoval. Aby se panu Hydovi dokázal postavit. Že mu stojím za to, aby sebral odvahu, aby překonal sám sebe – respektive tohle své destruktivní já.

Protože i když řekne ne, Hyde nezmizí. Jen si najde jiný způsob, jak se projevit, jiný způsob, jak mu ničit život.

Vím, že by ho mohl porazit. Způsoby existují. Ale jen pro toho, kdo je hledá.

Nezpochybňuji svoje včerejší rozhodnutí. Byla to ta nejméně špatná ze zlých možností, co mi zbývaly. Ale stejně se mi po něm už teď strašlivě stýská, stejně je mi z toho všeho smutno. A modlím se, aby ta jasná odpověď, kterou jsem chtěla, nakonec byla kladná. Jakkoli pravděpodobnost je malá. Velmi. Musel by se stát zázrak. Respektive – on by ten zázrak musel udělat.

Ale to už je na něm. Jenom na něm. Já můžu jen doufat. Respektive – s tím bych nedovedla přestat, ani kdybych chtěla. Protože o něj stojím. Protože ho potřebuju. (Bože, děsivá věta!)
Jestli to náhodou čteš… mám Tě ráda a myslím na Tebe.

Vám ostatním se omlouvám, že už se tak dlouho držím jen a pouze u své soukromé telenovely. Snad brzy najdu sílu na to napsat i něco jiného.