O lásce, o čase… a příběhu jedné regrese

Dnes jsem se odhodlala podstoupit regresní terapii. Respektive – už podruhé. A zatímco poprvé jsem uviděla všechno, jen ne pěkné věci, dnes jsem nahlédla do života, který byl jedním slovem úžasný.

Respektive, ono vlastně houby sejde na tom, jestli žena, kterou jsem viděla, byla opravdu mým minulým já, jestli věříte v reinkarnace a tak dále. Ten příběh je natolik moudrý, že si ho prostě nechci nechat pro sebe. Protože mi přinesl odpovědi na spoustu otázek, které si momentálně kladu – a myslím, že je může přinést klidně i náhodnému čtenáři.

Začalo to mořem. Stála jsem na jeho břehu, na oblázkové pláži. Nebylo to moře na jihu, které znám a které mám ráda, nacházela jsem se někde v severní Evropě. Byla jsem chudá, hodně chudá, neměla jsem ani na pořádné oblečení.

Můj muž – mimochodem, byl to ten, kterého miluju i v tomto životě – byl námořník. Jednoho dne mi sdělil, že popluje pryč. Nevěděl, kdy se vrátí. Měla jsem strach, že to už dost možná nebude nikdy, na moři se mohlo stát cokoli, na dlouhé plavbě pak obzvlášť. Slíbila jsem, že budu čekat. Jedno, jak dlouho.

A pak čas plynul. Byla jsem sama, neměli jsme žádné děti, vlastně ani nevím, jestli se se mnou před odplutím vůbec oženil. Chodila jsem každý den na pláž a dívala se na moře. A pak to přišlo. Ne naráz, tak nějak postupně. Přestala jsem se bát, že se nevrátí. Vlastně jsem se přestala bát čehokoli. Moje vnímání času se docela změnilo. Žila jsem zcela přítomností, nepřemýšlela o tom, co bylo a co bude. Vůbec jsem moc nepřemýšlela. Jen jsem hleděla přežít a být co nejvíc u moře.

Tak trochu mi pomáhala skutečnost, že jsem byla negramotná. Neuměla jsem ani počítat, neznala jsem čísla – a netušila, kolik je mi let. Letopočty do mého světa nepatřily. Nevěděla jsem, jak dlouho čekám. Možná dva roky? Pět let? Dvacet let? Jednou jsem si všimla, že mi začínají šedivět vlasy, ale nepovažovala jsem to za důležité, nepřipadala jsem si stará.

Čas pro mě byl čímsi naprosto bezvýznamným. A ačkoli z vnějšího pohledu jsem žila v příšerných podmínkách, bylo mi dobře. Cítila jsem obrovskou vyrovnanost, klid a mír.
Viděla jsem, jak si hraju s dětmi svých sourozenců. Sama jsem žádné neměla – a říkali mi, že ani mít nebudu, že se můj muž nikdy nevrátí – a kdyby přece, budu už moc stará na to, abych porodila. Mávala jsem nad tím rukou.

Vrátil se. Netuším, po kolika letech, pro mě to nemělo význam. Těch dětí jsem mu porodila spoustu a všechny porody přežila ve zdraví, jakkoli jsem podle mínění ostatních byla moc stará. Čekalo nás ještě spoustu let klidného a dobrého života.

***

Když jsem se probrala, pocítila jsem k té ženě obrovský obdiv. Svět viděný jejíma očima byl náhle úplně jiné místo. Mnohem přátelštější, chtělo by se říct. Pro ni neexistovaly dny, roky a měsíce – nebo respektive neměly pro ni význam.

Žila tady a teď a věděla, že:

jsou jen dvě věci, které jsou věčné, její bytí a láska. (Nebo spíš jedna věc, které se může říkat dvěma způsoby, ale na tom nesejde.)

Co je věčné, to vám nikdo nemůže vzít.

Všechno ostatní je jen dočasná záležitost. Přijde to a zas odejde. Není důležité kdy a jak.

A právě proto, že se dokázala tak dokonale povznést nad čas, byla klidná a vyrovnaná. Odevzdaná. A tím pádem v podstatě nezranitelná. Protože zkuste ublížit někomu, pro koho čas nemá význam! Zkuste někoho takového vyhodit z konceptu! Bez šance.

Byla naprosto nevzdělaná, sjednocená s přírodou, divoká bytost jen minimálně zasažená civilizací. A stejně by hravě strčila do kapsy zástup filozofů.

Žádné tohle musím stihnout ještě letos, nebo nejpozději příští rok, žádné seznamy úkolů, žádná orientace na výkon, žádné chci všechno a hned a ještě víc. Ta žena prostě jen celé roky věnovala v první řadě dívání se na moře – a bylo jí u toho dobře.

Nevím, jestli se vyjadřuju srozumitelně. To, co jsem viděla jejíma očima, se těžko popisuje. Byl to jiný svět. Svět někoho, kdo nemusel přemýšlet o tom, že to opravdu podstatné nemá ani začátek, ani konec. Svět někoho, kdo to věděl. Pro koho se vteřina a století slily v jedno.

Sama jsem už takový pocit zažila. Krátce se mě dotknul na přelomu května a června 2015 – a tehdy byl dost možná jedním z faktorů, které mi zabránily se pod tlakem Zlého roku oběsit na nejbližším stromě. Protože pokud se na chvíli dokážete vymanit z běžného chápání času, sebevražda jaksi ztrácí veškeré opodstatnění. Svůj tehdejší poznatek jsem vyjádřila v jedné sloce básně, kterou si můžete přečíst tady: Prostě Tě přijímám.

A co si z toho ze všeho beru? Nedělám si iluze, že bych dnes dokázala dosáhnout mistrovství té ženy z minulosti. Nicméně rozhodně stojí za pokus se jí alespoň přiblížit. Protože pokud si připustím, že strávit následující roky, možná desetiletí tím, že budu čekat na svého nejdražšího a koukat na moře (nebo v mém případě spíš na hladinu rybníka), nemusí být důvod k utrpení a bolesti, ale způsob, jak se dobrat moudrosti a vyrovnanosti, pak vcelku není, čím se trápit, kvůli čemu se jakkoli znepokojovat.

A pokud dokážu vnímat čas jako ta žena, není ani důvod mít strach ze smrti. Až přijde, tak přijde. Na tom kdy mnoho nesejde.

A jakkoli si své současné já nějak nedovedu představit jako osvícenou bytost, která ví, že čas prostě není její problém, bylo fajn se tak na chvíli cítit. A bude fajn si to připomenout, až mi zas začne hrabat a budu mít pocit, že tyhle podmínky nesnesu už ani minutu. Bude fajn zkoušet tak uvažovat, až mě zas přepadne touha hodit si mašli. Bude fajn zkoušet tak život brát co nejčastěji.