Dnes je Mezinárodní den menstruace. Pokud si při přečtení této informace ťukáte na čelo a říkáte si, co to proboha má být, řeknu vám rovnou, že před pár lety by mě napadlo to samé. Dnes to ale vidím jinak – a ráda bych s vámi sdílela proč.
Aneb příběh, který by mohl nést název: Julie a její měsíčky – italské manželství s několika rozvody a s téměř neuvěřitelným happy-endem. A k tomu následující motto:
„Než si začnete něčeho opravdu vážit, musíte o to nejdřív přijít.“
Dějství první: Problém – hormony – problém
Je mi čtrnáct a menstruace je problém. Mám to přesně jako máma – cyklus tak rozházený, že už se mu skoro ani nedá říkat cyklus. Nikdy nevím, kdy TO přijde. Za dva týdny, nebo za dva měsíce? Nezbude, než se nechat překvapit.
Znervózňuje mě to. Vím, jak to s mámou bylo. Její nepravidelnou a často vynechávající menstruaci považovali lékaři za jeden z hlavních důvodů, proč nemohla sedmnáct let otěhotnět a proč jsem se narodila doslova „na poslední chvíli“ v jejích jednačtyřiceti – coby zázrak popírající závěry medicíny.
Sama mám na děti ještě spoustu, spoustu času, nějak ale tuším, že takhle rozházený cyklus je problém.
Máma mě bere k dětské gynekoložce. Ultrazvuk mi odhalí cystu na vaječníku. Dostanu předepsané hormony. Dodnes si pamatuju, jak gynekoložka tehdy řekla mámě: „Ten příbalový leták nečtěte, zbytečně byste se vyděsila.“
Stát se mi to dnes, tak gynekoložce slušně poděkuju a jdu si hledat jinou. Cpát do sebe něco, aniž bych věděla, co to vlastně je a co to může s mým tělem udělat? Ne, díky. Tenkrát nás ale ani nenapadlo takhle přemýšlet.
Nasadím prášky a menstruace se srovná. Respektive – přichází tehdy, kdy si její příchod pomocí pilulek naprogramuju. Jo, konečně TO můžu ovládat – a zařídit, aby TO nepřišlo, když jsme u moře – nebo naopak přišlo, když se chci ulít ze školní akce. Protože když se TO dostaví, je mi zle, strašně zle. V tomhle prášky nezměnily nic.
Po pár letech léky vysadím. Asi rušíte, co se stane – ty prášky nijak neřešily můj problém, pouze udržovaly status quo. Bez nich se vše vrátí do starých kolejí – menstruace si dál chodí, kdy ji zrovna napadne, bez jakékoli snahy o systém.
Dějství druhé – hormonální antikoncepce
Na vysoké škole potkávám muže, který se po mnoha kotrmelcích a peripetiích stane mým snoubencem. Ale nepředbíhejme. Je mi něco přes dvacet a děsí mě představa, že bych místo diplomu měla držet v náručí děcko. Absolutně nejsem na něco takového připravená.
Takže? Hormonální antikoncepce. Tehdy mě ani nenapadlo, že by to mohlo něčemu uškodit. Berou ji všichni, ne? A sex bez kondomu je prostě větší legrace.
Netrpím většinou obvyklých neduhů, o kterých jsem slyšela od kamarádek s HA, netloustnu a neztrácím chuť na milování. Jen ta menstruace… je najednou jaksi slabší a jaksi delší. Místy se protáhne do třetiny cyklu, někdy i déle. Tuším, že to není ok, měním tedy prášky. Nepomůže to.
V roce 2015 HA vysadím, důvody by byly na delší vysvětlování. Tentokrát se mi cyklus obnoví, jen s obvyklými problémy. V roce 2016 se k antikoncepci vrátím.
Dějství třetí – záhada zmizelého krvácení
Je podzim 2017. Postupně se začínám víc a víc zajímat o to, jak funguje ženské tělo. Zjišťuju si i spoustu informací o HA a rozhodnu se s ní skoncovat. Je mi 26 a jakkoli jsem všechno, jen ne v ideální situaci pro to stát se matkou, jsem si jistá, že bych to případně zvládla. A pak… ten sex se šprckou nakonec není zas tak špatný.
Antikoncepci vysadím v září. Listopadová menstruace přijde se zpožděním pouhé dva týdny. Věřím, že je vše ok…
Jenže prosincová nikde. Nedostaví se ani v lednu. V únoru začnu být nervózní. Všechny těhotenské testy vyšly negativní, v tom to určitě nebude. Objednám se na gynekologii.
A dozvím se, že mám zase cystu na vaječníku a že nemenstruovat tři měsíce je problém, se kterým by bylo záhodno něco udělat. „Jestli chcete někdy mít děti,“ dodá doktorka a na mě jdou mrákoty, po miminku toužím, jen bych si ráda nejdřív dala do pořádku svůj rozháraný osobní život… a taky tělo.
Dostanu na výběr – buď začít brát hormony, nebo zkusit napřed alternativu. Hormony odmítnu. Domnívám se, že právě ty mě dostaly do současného maléru – a nějak mi nedává smysl hasit požár tím, že zapálím další oheň.
Dějství čtvrté – pomalý návrat měsíčků
Gynekoložka mi dá tři doporučení: pít speciální bylinný čaj, brát stravové doplňky a cvičit hormonální jógu. Zkouším všechno, mám totiž pořádně nahnáno. V březnu se menstruace dostaví – a pak zase nic.
Zkouším další věci. Babské rady typu sklenky vína v horké vaně. Meditace. Jinou barvu prádla, snažím se omezit černé a zařadit víc červeného. Vydávám se i na psychoterapii – tuším totiž, že mé potíže můžou souviset i s tím příšerným bordelem, co mám v osobním životě.
A menstruace přijde. V září. Po půlroční pauze.
Od té doby se věci pomalu rovnají. Nejde to přímočaře, ještě v roce 2019 se mi v létě stane, že jeden měsíc krvácení vynechá. Zatím je to naposled (klepu si na zuby).
V tuto chvíli s radostí prohlašuju, že můj cyklus funguje za celý můj dosavadní život nejlépe.
Vím, že nemám vyhráno na 100%, jsem ale moc vděčná za všechen ten obrovský posun.
Co mi nakonec pomohlo nejvíc? Bylinkový čaj? Stravový doplněk? Cvičení? Nebo to, že jsem si dala do pořádku svůj osobní život? Řekla bych, že kombinace toho všeho.
A dostavil se i bonus
A sice, začala jsem mít svoji menstruaci fakt ráda, jakkoli to možná zní ujetě. Dřív jsem pokaždé, když jsem nahmatala mezi nohama krev, byla otrávená jak šváb.
Dnes, po těch letech trápení, mám pokaždé chuť bouchnout šampus. „Jo, ty holka červená, fakt tě ráda vidím!“
A nějak se to všechno líp snáší. Emoční bouře dva dny dopředu jsou super, protože JÓÓÓ, PŘIJDE MENSTRUACE. Beďary, co mi vyskáčou na zádech, ze stejného důvodu taktéž. A to, že je mi první den pokaždé zle, je vlastně taky fajn… přinejmenším jako důvod zalézt si s horkým čajem, poslat k čertu tolik lidí, kolik jen můžu – a příjemně se flákat.
Co říct na závěr? Že pokud náhodou zažíváte stejné problémy, berte tento článek jako malé povzbuzení a důkaz toho, že se dají řešit. I když trvají hodně, hodně dlouho. (V mém případě to bylo 15 let – od mého prvního krvácení.)