Témata, která se mi pořád vrací. Bez ohledu na to, jak je obojí v dnešní společnosti zprofanované. Vykašleme se na všechna ta pitomá klišé z novin a vraťme se raději k původnímu významu těch slov. Protože o pravdě a o lásce lze mluvit i jinak než ve stylu kavárenského rádoby intelektuála.
Je to něco, co se – zbaveno veškeré klišoidní omáčky – nakonec týká každého z nás. A jelikož tohle je deníkový blog, chci psát o tom, jak se obojí týká právě mé maličkosti. O mé pravdě a o mé lásce.
Od chvíle, kdy jsem poznala svého nejdražšího, jsou o lásce vlastně celé tyhle stránky. O pravdě měly být už od počátku, vzhledem k názvu to snad ani jinak nejde. Možná i proto mě to vybrání mezi blogy dne poněkud vyděsilo. (Poznámka: tyto stránky byly původně blogem na blog.cz a jmenovaly se Confiteor – blog bez cenzury.)
Sakryš, tohle je moje zašívárna – a najednou se mám stát známější?? Jenže s tímhle se při vstupu na internet musí počítat – a když už jsem se rozhodla „za svou pravdou stát“, zvládnu to i před větším publikem.
„Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými,“ řekl Ježíš dle Janova evangelia. „Milujte se, pravdy každému přejte,“ spojil pravdu s láskou Mistr Jan Hus. Samozřejmě, oba mysleli pravdu v křesťanském slova smyslu. Pravdu víry, nebo jak to vyjádřit. Ale ta slova promlouvají i ke mně, jakkoli křesťanka nejsem.
Pravdu nakonec potřebujeme všichni, bez ohledu na náboženství. A kohokoli z nás může osvobodit, když přestane lhát sám sobě.
Já se k tomu konečně odhodlala někdy před měsícem. Od té doby jsem neustále zkoušena, zda vydržím další dávku pravdy – a zda to, pro co jsem se rozhodla, myslím vážně. Snažím se naslouchat své duši. Cvičím intuici. Ten tichý hlásek, který se vyznačuje dvěma vlastnostmi: za prvé obvykle tvrdí přesný opak toho, co moje okolí, můj intelekt a tak dále – a za druhé, pokud jsem ho poslechla, nikdy jsem toho nelitovala. Je to ten hlas, který mi pomáhá napravit, co jsem nasloucháním jiným hlasům zpackala.
„A proč se zlobíš? Protože tě tvůj přítel miluje čistou a bezpodmínečnou láskou?“ zeptá se mě moje učitelka, když jí řeknu, co vidím při pohledu do zrcadla duše.
Protože. Protože zrcadlo duše nekecá a protože pokaždé, když se do něj podívám na svůj vztah s Nejmilejším, vidím to samé. Ne, nemůže za to jeho nemoc, jakkoli to tvrdí mé okolí. Ne, vůbec, ten problém není na jeho straně, když se zahledím k prahu jeho srdce, vidím tam čisto a zameteno. Ne, ten problém je můj.
Samozřejmě se můžu snažit to okecat. Zrcadlo duše nefunguje, je to blbost – nebo já se do něj neumím dívat. Nebo počkat, zeptám se trochu jinak – jenže zase vyjde to samé. A zas a znovu. Protože před pravdou člověk neuteče. Stojí tu, docela nahá, a říká: „Chtělas mě, tak mě tu máš. Jakpak se ti líbím?“
Snažím se ten pohled vydržet. Ptám se, co to vše znamená. Odpověď mluví o překonání strachu. Mumlám něco o tom, jak je to všechno těžký, co napovídalo okolí, než jsem se rozhodla uvalit na svůj vztah informační embargo – mimochodem, to byla opravdu spásná myšlenka!
„Okolí ti jenom zrcadlí, co máš v sobě ty. Kdybys měla v sobě vše opravdu ujasněné, dali by ti pokoj. Mluvili by jinak, nebo by byli zticha, nebo by prostě ze tvého života odešli.“
Skousávám skutečnost, že rýpání všech těch lidí je jen odraz bordelu, který mám sama v sobě. Že mi neubližují, naopak, pomáhají mi. Tak se na to podívej a ukliď si konečně všechen ten svinčík!
Protože TOHLE v praxi znamená přijmout myšlenku, že každý člověk, kterého potkáme, je naše zrcadlo. A proto o tomhle principu mnoho lidí mluví – a mnohem méně ho skutečně uplatňuje. Je to něco, co je hlavně na začátku zatraceně těžké přijmout.
Stručně řečeno, je zde jeden úžasný, obdivuhodný muž, moje duše, kterou to k němu táhne jako magnet, moje ego plné pitomých, převzatých představ o tom, jak by měl vypadat vztah – a moje mysl, kde je bordel jak v tanku. Zodpovědnost za problémy, co mezi sebou máme, nesou v první řadě druzí dva zmiňovaní.
Na jednu stranu je to děsivé. Bože, tohle jsem fakt způsobila?? Takhle moc (si) pořád ubližuju??
Ale především a v první řadě je tohle poznání úžasně osvobozující. Protože pokud JE to můj svinčík, můžu si ho uklidit! Už nejsem chudinka, ubohá oběť okolností. Proč taky, když stačí vzít koště do ruky – a až zametu, je solidní šance, že z mého světa se stane opět úžasné místo k životu.
Když si tohle uvědomím, jako by ze mě padal obrovský kámen.
Slíbila jsem mu, že na něj budu čekat, jak dlouho bude potřebovat. Miluju ho. Stojí mi za to. A jak kdysi řekl kdosi hodně moudrý, na to nejlepší se počkat si vyplatí.
Pak jsem si uvědomila, co to znamená v praxi. Že to může být hodně dlouhé a že výsledek je nejistý. Chvíli se mi poněkud rozklepala kolena. A pak…
Hmm, kdo to povídal, že bude stát za svou pravdou? Nehledě na to, co když je tohle cosi jako praktický trénink trpělivosti? Tahle chvályhodná vlastnost mi vždycky chyběla – a tak se zdá, že mi Osud naordinoval intenzivní kurz. Krom toho, už víc jak před rokem jsem psala, jak chci jednat více žensky (v článku Proč už nechci být feministka).
Neznamená to náhodou být alespoň pro jednou tou princeznou, co pokojně čeká na svého prince, protože prostě ví, že dotyčný přijde – a ne oním princem na koni a s naostřeným mečem, co toho draka prostě musí rozsekat a hned?Neznamená to prostě to všechno nechat na muži?
Jo, ženskost, pokora, trpělivost… Asi přišel čas se naučit, co ta slova znamenají. Protože co když to, co se mi teď děje, není žádný trest za mé prohřešky – ale prostě životní lekce? S tímhle přístupem se v tom ve všem cítím mnohem líp. A i čekání je náhle v pořádku.
Samozřejmě ale během něj nemusím spát jako Šípková Růženka v zarostlém zámku. Můžu udělat něco mnohem užitečnějšího – uklidit si ten binec, co mám v hlavě. A uvědomit si, že se během toho čekání a navzdory okolnostem MŮŽU cítit dobře!
Doklaplo mi to před pár dny na pracovní večeři. Hrála harmonika a já si najednou uvědomila, že jsem šťastná. Doopravdy šťastná. Vesele jsem se smála, houpala se do rytmu, místy si představovala, jak tančím na své vlastní svatbě – a bylo mi úžasně. Samozřejmě se do toho po čase vložil mozek a začal mi vyjmenovávat, co všechno je v mém životě totálně v háji (byl to dlouhý seznam) a proč bych se takhle rozhodně cítit neměla. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Uvědomila jsem si, že…
…doopravdy MŮŽU být šťastná bez ohledu na okolnosti, bez ohledu na to, co se děje. A tohle je další a důležitý krok ke skutečné změně.
Tímto se s vámi loučí optimisticky naladěná Julie, odhodlaná jít si v sobě pořádně vygruntovat.