Rozhodnutá změnit sebe

Je mi tak nějak báječně a lehko. Koukám do zrcadla – a připadám si hezčí než dřív. Nejspíš proto, že mi ten nejúžasnější chlap na světě řekl, že jsem krásná. Nejspíš proto, že jakýsi jiný, těžko identifikovatelný hlas zašeptal – „Teď už to bude dobré. Teď už je to v pořádku“.

Nejspíš proto, že se zdá, že nevítaná zubatá návštěva s kosou se konečně sebrala a řekla si, že půjde obejdovat k jiným dveřím, než k těm našim. Nejspíš proto, že jsem se tentokrát nerozhodla jen změnit svůj život, ale hlavně změnit sebe.

Změnit svůj život už jsem jednou dokázala, bude to dnes něco přes rok. Tehdy se mi podařilo doslova proměnit své osobní peklo v ráj na zemi. Bylo to úžasné, bylo to skvělé, jenže… Jenže já zůstala stejná – a tak se rok s rokem sešel a vše se začalo zas hroutit. Prostě jsem si způsobila opět ty samé problémy, které mě předtím skoro zničily.

Teď už nemám kam utíkat. Vím, že tentokrát musím změnit sebe. A jsem rozhodnutá to udělat. Mám silnou motivaci. Lásku k jednomu báječnému člověku – a taky pud sebezáchovy.

Následující text nebude žádný výčet rad, jak změnit svůj život snadno a rychle. Necítím se povolaná k tomu komukoli radit, alespoň ne teď. Chci jen napsat o tom, jak se snažím měnit já sama. Pokud to někoho inspiruje, je to fajn – ale upřímně, píšu hlavně pro sebe, abych to měla černé na bílém a mohla si to pořád připomínat.

1) Piju vodu, piju pitnou vodu…

aneb stal se ze mě abstinent. Alkohol mě svého času dohnal do dost extrémních situacích – a způsobil, že jsem ublížila sobě a lidem, které miluju. Rozhodla jsem se, že už nedopustím, aby se to opakovalo. A tak jsem dospěla k následujícímu – stala se ze mě Limonádová Julie.

Respektive, pokud se cítím opravdu hodně dobře a vyrovnaně, dovoluju si výjimečně jednu deci vína či jedno malé pivo, ale nikdy víc – a tvrdý je zakázaný úplně. (Naštěstí jsem nikdy nebyla opravdu závislá, takže nemusím abstinovat na 100%.) A pokud mi dobře není, jsem o vodě a bylinkovém čaji. Daří se mi to dodržovat osmý týden, jakkoli velká část té doby pro mě byla hodně, hodně těžká. Ale i když jsem často lezla bolestí doslova po zdi, dokázala jsem nesáhnout po flašce. A jsem odhodlaná dokázat to i nadále.

2) Stojím za svou pravdou

Mockrát jsem se radila s druhými, co dělat. Mockrát jsem si vyslechla jejich názor – a mockrát cítila, jak moje duše hluboko ve mně protestuje. To, co druzí říkali, versus to, co já ve svém srdci věděla, se třískalo natolik, že mi to vytvořilo v hlavě solidní galimatyáš. Nakonec se mi ho ale podařilo rozmotat (radši nenapíšu jak, nevěřili byste mi…) – a podívat se pravdě do očí.

„Ok, miluju ho. Ok, chci s ním být. Vím, že jsem mu ublížila, vím, že nemá povinnost mi odpustit. A stejně budu čekat a doufat. Tak dlouho, jak bude třeba. A hlavně za svou pravdou stát.“ Vědět, co chcete, neznamená, že to musíte dostat. Ale znamená to přestat být oběť. Znamená to postavit se za sebe, za svou pravdu a za své sny. Udělat, co můžeme. A pak ať se děje vůle Boží.

3) Odpouštím sobě i druhým

Což je asi nejtěžší bod ze všech, ale snažím se, jak jen to jde. Udělala jsem hrozné věci – a když si to uvědomím, mám chuť si nafackovat. Nebo popadnout kufry, utéct někam na samotu u lesa a navždy se schovat před lidmi. Jenže – komu by to pomohlo? Obávám se, že vůbec nikomu. Nemá smysl se do konce života bičovat za spáchané hříchy. To bylo v módě tak ve středověku, dnes už máme víc rozumu. Má smysl dělat věci jinak a líp. Protože… kdo nikdy nic nezvoral, ať po mně první hodí kamenem.

4) Nerozebírám svůj vztah s přáteli

Asi jedna z nejhorších věcí, co jsem kdy dělala. Protože jsme nakonec vždycky sklouzli k tomu, co nebylo úplně ok – a tak se člověk, který se na začátku rozhovoru zdál být mým splněným snem, po hodině drbání obvykle změnil v někoho, kdo mi dělá samé nepěkné věci. Přitom pro milostný život všech lidí, s nimiž jsem ten svůj rozebírala, se žádná slova nehodí tak málo jako „uspokojivý“ a „šťastný“.

Ale… aby bylo jasno, na své přátele se nezlobím. Mysleli to se mnou dobře. A ostatně, to JÁ měla mlčet. Teď už ale vím, že takhle to dál nechci. O svém milém chci mluvit jen to dobré – a pokud jsem napružená – kdo někdy není! – tak pusu na zámek – nebo mám i svůj obyčejný, papírový deníček, který snese všechno. A pokud se někdo zeptá na něco, o čem vím, že by to nemělo zaznít, je tu ona kouzelná věta: „Nechci o tom mluvit.“ Uvědomit si, že tohle MŮŽU říct, je úžasně osvobozující.

5) Soustředím se na to dobré

Kašlu na to, co se podělalo. Chci myslet na to, co je v životě hezké, protože… i uprostřed té největší hrůzy zbydou alespoň maličkosti. Jako třeba modrý nebe a kvetoucí heřmánek. Čokoládové bonbony. Objetí. A pak… pak už tak nějak přestává být cokoli špatně.

6) Učím se, učím se, učím se

Před pár týdny mě napadlo, že bych mohla zas něco studovat, něco nového se dozvědět. O fungování lidské psychiky a o partnerských vztazích, což jsou témata, která mě dlouhodobě zajímají. Hned vzápětí jsem ale začala pochybovat – k čemu mi to bude, když můj vztah s milým je dost možná v háji?

Jenže pak jsem si vzpomněla na historku, co mi vyprávěla kdysi před lety babička. Byla o venkovském učiteli na penzi, který strávil závěr svého života tak, že se v posteli, z níž už sotva mohl vylézt, učil francouzsky. Mohli bychom si říct – proč? Vždyť si mohl být jistý, že už se do Francie nikdy nepodívá. A že už dost možná ani nevyleze z té postele. Nevím, jaké důvody ten člověk měl, ale rozhodně to dělal – a patrně ho to i bavilo. Z čehož plyne poučení – učit se lze (skoro) za jakýchkoli okolností, stačí k tomu funkční mozek. A tak studuju, co se dá a co mě zajímá.

7) Netlačím, nedupu, nechávám to být

Šťastná můžu být i sama. Docela sama, někdy opravdu stačí jen praštit sebou na chvíli do heřmánku a zapomenout na všechno. Pustit si písničku. Nebo prostě odvést dobrou práci. Nebo se naučit něco nového. Jistě, s ním je to cosi víc. Nebe na zemi. Pocit naplnění, který nelze s ničím srovnávat. Ale i prázdný byt nemusí být děsivá noční můra, ale naopak velmi příjemné místo.

Protože – jsem to já, kdo je zodpovědný za mé štěstí. Tečka. Sdílet to dobré, co v sobě mám, je pak něco jako další level. Dnes jsou věci takové, jaké jsou. Zítra mohou být úplně jiné. A pozítří ještě jiné. Snažím se fungovat tak, aby mi bylo dobře. A zjišťuju, že to čekání na něj je díky této snaze vlastně fajn. A tudíž nesejde na tom, jak dlouhé bude, ani k čemu to nakonec všechno povede.

8) Nedávám nevyžádané rady

Vždycky mi neuvěřitelně lezli na nervy lidé, kteří mi říkali – musíš udělat to a to, nebo to s tebou zatraceně špatně dopadne. Vždycky věděli, co je pro mě nejlepší – a obvykle to byl opak toho, co jsem za nejlepší považovala já. Byli přesvědčeni, že mě musí zachránit, i kdyby to měli udělat třeba násilím. Vztekala jsem se na ně – než mi nedávno došlo, že mám sklon dělat to samé. Ono poznání mě dost vyděsilo – ale zároveň mě přimělo rozhodnout se s tím konečně přestat. Protože nechci dělat druhým to, co mně samotné přijde otravné až k nesnesení.

Samozřejmě, se spoustou výše uvedeného teprve začínám – a někdy je to fakt boj. Ale jsem odhodlaná to nevzdat a vytrvat. Protože každý den, kdy to dodržím, se cítím tak nějak líp na světě. Což je vzhledem k tomu, že mi to tady ještě před pár týdny přišlo k nevydržení, docela solidní pokrok.

Na závěr nečekejte žádnou hlubokou myšlenku, místo ní článek uzavřu něčím legračním k (nejen) mému abstinování. Aneb písnička z filmu, u kterého vždycky dostávám záchvaty smíchu, i když už jsem ho viděla asi stokrát: