Příliš mnoho fantazie

aneb lehkost bytí dovede být někdy téměř nesnesitelná. Aneb fantazie je krásný nástroj lidské mysli, nicméně někdy jako by nesnesla přemíru štěstí.

Daří se vám skvěle. Lépe než kdykoli předtím. Tak skvěle, že je náhle obtížné si na to zvyknout. Kdysi jste si mysleli, že je normální probouzet se i po osmi či devíti hodinách spánku s energií vymačkaného citronu, mračit se na svět a pociťovat úzkost při pohledu na jarní slunce.

A náhle ten šedošedý svět zmizel. Je pryč, tečka, vy si zpíváte kdykoli a kdekoli, jakkoli to vůbec neumíte, kamarádi si z vás tropí žerty, protože svítíte jako žárovka, maličkost stačí, aby vás uvedla do extáze, opájíte se krásou vždy a všude.

A zároveň se občas zastavíte a řeknete si – není to až příliš báječné? Nečíhá za rohem katastrofa? Fantazie, jinak nejlepší přítel člověka, se stává vaším nejhorším nepřítelem. Načrtává vám katastrofické scénáře. Stačí se trochu zastavit, jen na okamžik – a už se vás zmocňuje. Ne, nikdy to netrvá dlouho, jsou to jen jakési kalné kapky v moři průzračné vody – ale přesto, děsíte se jich.

Nikdy by mě nenapadlo, že lidské štěstí může i nahánět hrůzu.

Náhle mám prakticky vše, za co jsem se dlouhé roky modlila – a jako by mě to téměř zaskočila. Jsem Alenka v kraji divů. Divím se tak nějak od ráno do večera.

A zároveň vědomí, že nic z toho nemusí trvat. Že už zítra, už v příští minutě, může můj Kraj divů zase zmizet. Má fantazie se zmocňuje těch obav a nafukuje je dle svých rozmarů. Oč jde? Nechci to příliš rozebírat, celá ta věc je velice osobní.

Stručně řečeno, našli jsme se – já a ten, na kterého myslím už od své Noci s Nezvalem – a vlastně ještě o dost déle. Jenže celá věc má jistý háček, je zde překážka, kterou musíme nějak přelomit, obejít, či podlézt. Znám veškerá rizika. Když jsme spolu, jako by neexistoval strach. Jsem sama – a fantazie se mě zmocňuje. Odháním ji, zpěvem, psaním, prací, jak jen to jde.

Taky filosoficky. Myslím, že jsem konečně pochopila, co přesně znamená ona tolik opakovaná věta „Máme jen přítomný okamžik“. Nejsou slova, která by to vysvětlila. Tohle se musí prožít. Nic víc, nic míň.

Máme jen přítomný okamžik. Jako by každé usínání bylo malá smrt, každé probuzení do nového dne malé zrození. Každý den je dar. Dar sám o sobě, dar bez příslibu čehokoli budoucího. Jen říct – děkuji. Stačí to. I tohle je mnoho. Nejvíc. Nic si nenárokovat. Nic ani nikoho.

„Já se Tě neprosím, bys přísahal mi věčnost
Kdo přítomnost má, má i nesmrtelnost.“

Řečeno slovy části jedné mé nové básně. Milovat neznamená někoho mít. Jen říct – dík za to, že jsi tady. Díky, a kdybys teď hned odešel, už to, co bylo, bylo krásné. Nevěšela bych se ti na krk, nevyhrožovala, nepadala na kolena. Řekla bych – děkuji.

Ano, jsem asi blázen, blázen že jsem si troufla taková slova říct nahlas. Já ale kašlu na všechna pravidla. Chci k němu být upřímná. Tečka. Žádné otazníky.

Že už dávno nefilozofuji o fantazii? Omyl. Stále je o ní řeč – lépe řečeno o tom, jak vypnout její ničivou složku.

Prostě žít. Žít a vědět, co hrozí. Nebát se ale. Jsem provazochodkyně tančící vysoko na laně. Spadnout by bylo snadné. Nespadnu, dokud budu považovat za snadné udržet se nahoře.

Nespadnu, když nebudu pořád přemýšlet. Když se nebudu donekonečna snažit vše analyzovat. „Moudrý je moudrý jen proto, že miluje. A ten, kdo je hloupý, je hloupý jen proto, že si myslí, že lásku může pochopit.“ (Paulo Coelho, U řeky Piedra jsme usedla a plakala). Mimochodem, další inspirativní citáty o lásce najdete tady: http://www.ruskacka.cz/novinky/paolo-coelho/

Ode mě jen jediná poznámka na závěr. Žádné byl(a) jsem. Žádné budu. Jen jsem. Tečka. Být a brát každý nový den tak, jako Coelhova Veronika, která utekla z blázince. Jako zcela nesamozřejmé požehnání.