Polapit svůj sen

Protékají vám mezi prsty. Ne voda, zrníčka písku. Dřou do kůže. Trocha se jich i zachytí. Vždycky ale zoufale málo. Vaše sny. Jsou v kraji za zrcadlem a vy netušíte, jak se k nim dostat. Než TO přijde.

Pohár přetekl. Opíráte se o umyvadlo, sevřené prsty, hlava se vám motá nikoli z alkoholu, ale ze zoufalství. Před vámi váš Sen. Na druhé straně. Jak překročit hranici? Ne, nevíte, jen víte, že tentokrát chcete rozetnout ten gordický uzel, prolomit, přelézt… Takhle to přece dál nejde!!

Chcete se modlit. Nevíte jak. Nikdy vás to nikdo neučil. Tak jen freneticky pohybujete rty.

Drmolím svou modlitbu
Beze slov, jen z molekul mé krve
Utíkám obrazům svatých, kteří nás neznají

Takhle nějak. V němé modlitbě ze sebe vyrazíte veškerou bolest i touhu. Náhle máte chuť sesunout se na podlahu. Dostáváte se do velice zvláštního stavu. Netušíte, co dělat, jako byste se vzdali – ale hluboko ve vás doutná jiskřička naděje. Netušíte proč, ale víte – tentokrát se to podaří. Zachytím svůj sen. Není to rezignace. Spíš jakési odevzdání se.

A pak k vám cosi promluví. Ne slovy. Je to ve vašich pocitech, ve vašem těle, v čemsi základním ve vás. Jste to vy – a nejste zároveň. Zní to bláznivě – ale vy si jako blázen nepřipadáte. Ne, neslyšíte hlasy jako Panna orleánská, nemusíte být ostatně ani panna, ani svatá, ani z Orléansu. Prostě jen náhle víte, co dělat.

Nepochybujete, i když je to šílené. Ale vy víte, že máte líbat a objímat. Že si máte poprvé v životě nechat ujet poslední metro. Že jste v bezpečí, protože vás cosi vede.

Těžko se to popisuje. Stokrát jsem slyšela o podobných věcech – stokrát jsem si myslela, že jim rozumím. Co to znamená poddat se inspiraci, která přišla bůhví dokud. Co to znamená nechat se vést. Intuicí. Vnitřním hlasem. Nějakým hlasem. Prostě čímsi. Ne, nechápala jsem nic. Nikdo nemůže něco podobného pochopit pouhým intelektem. Podobné věci se dají pouze prožít. Když je máte v mysli, v duši, v těle, když se dějí právě TEĎ. Pak porozumíte. Jinak ne.

To něco vám řekne – polap svůj sen. Zasloužíš si ho žít. A vy to prostě uděláte. A divíte se, jak snadné to je. Jak přirozené. Jako by ani nebylo možné jednat jinak.

Ano, tohle je to slavné, v tolika knihách omílané požádej – a přijmi dodávku. Takhle nějak se plní přání. Sny. Takhle nějak vypadají chvíle, kdy i ten nejzapřísáhlejší materialista začíná věřit na zázraky. Protože je to zázrak. Prostý zázrak života.

Jak už jste asi pochopili, nepsala jsem o indiánském lapači snů. Vím zhruba, co si pod tím pojmem představit, ale nevím o nich nic bližšího. Chtěla jsem ale psát. Vyprávět. O splněném snu, polapeném v realitě, který přesto nijak neztratil svůj půvab. Popsat v rovině symbolů a pocitů, co jsem před několika týdny prožila. Příběh začátku mé první šťastné lásky. Ano, první šťastné, i když jinak už mám za sebou všechno možné i nemožné. Ostatně, dohromady jsme staří skoro půl století…

Co tedy? Až si nebudete vědět rady a to jediné, co bude jisté, bude přání vaší duše, vyslovte onu zvláštní, naléhavou, neformální a často popletenou modlitbu. A až cosi ve vás zatouží udělat něco vrcholně bláznivého, poslechněte a prostě se nechte vést.

Jak tohle ale poznáte? Jak poznáte Okamžik? Tehdy, až přijde. Dřív nikdy ne. Ale až nastane, budete to vědět, to je jisté.