Dnes cítím, že to chci udělat jinak. Jinak než mě učili celý roky. Na střední jsem studovala realistickou olejomalbu, letos k tomu přidala kurz ve výtvarné škole. Postup byl pokaždé stejný. Nejdřív předloha. Udělat si síť, co nejpřesněji vše předkreslit na plátno – a pak vybarvovat jako omalovánky. Naučila jsem se to. O mém posledním takto vytvářeném obraze spousta lidí řeklo, že vypadá jako fotka.
Naučila jsem se to – a už mě to nebaví. Ne teď. Už mi to nemá co dát. Chci to zkusit jinak. Objevovat nové světy. „Zkus svůj další obraz namalovat ve spolupráci se svým vnitřním dítětem,“ radí mi má mentorka. Ta představa se mi líbí – a děsí mě zároveň.
A tak si sednu k plátnu – a prostě začnu. Bez návrhu. Bez podkresby. Jen s mlhavou představou, co má vzniknout. Na poprvé to skřípe až hrůza. Co když to zničím? Ale… olejomalba má tu výhodu, že umožňuje opravy. Když to zničím, přemaluju to.
Na podruhé to jde líp. Pod rukama mi vznikne celkem použitelný les. Pořád to ale není úplně ono. Pořád jsem z toho jaksi nervózní.
Při třetím pokusu se mi nechce ke stojanu hned. Mám potřebu se trochu rozpohybovat. Pustím muziku a začnu tančit po kuchyni. Je mi horko, čím dál tím větší – a tak moje svršky postupně létají na podlahu. Za chvíli křepčím jako divoženka, kterou se chystám malovat.
Po asi půlhodině se přesunu k plátnu. Namočím štětec a načrtnu postavu. Zase bez předlohy, bez čehokoli. Chci to dát na první dobrou – a pořád mám tak trochu pocit, že jsem se zbláznila, že mi dočista hráblo, ale z mobilu mi dál vyhrávají italské šlágry a já přidávám další a další barvy. Divoženka se mi rodí pod rukou a s ní jaksi zdivočí i celý les, ještě předtím poměrně spořádaný a uhlazený. Najednou nemůžu přestat, v jistém momentu se zvednu ze židle a při malování tančím a je to celé dočista šílené a vlastně neuvěřitelně erotické, i když jsem se mezitím oblékla, jako sex s barvami. Promilovávám se obrazem a nechybí mi mnoho k orgasmu.
Je mi jasné, že tohle se nebude líbit každému. Je mi jasné, že zatímco hyperrealistická malba nikoho neurazí, tohle se někomu zamlouvat bude – a jiný to nazve zpackanou a odfláknutou amatérštinou či bůhvíčím ještě.
Je mi to jasné a je mi to jedno.
I kdyby to byl ten nejhorší obraz, jaký kdo kdy namaloval. I kdybych ho musela strčit do sklepa, protože by se na něj nedalo koukat. Je to jedno. Protože za dvě hodiny naprostý extáze by to byla naprosto nepatrná cena.
Tohle dělat je jako milování. A milování taky člověk nelituje, i když z něj hned není dítě… nebo orgasmus nebo cokoli jiného, co chceme mít na konci. Podstatný je, že se TO děje. Tečka.
O den později si k plátnu sednu znovu. Vytancovaná, navnaděná, s energií jaderné elektrárny. Chci pokračovat.
Jenže to drhne. Prostě to nejde, všechno je špatně, všechno se staví na zadní.
Pátrám po příčině – a když odpověď dorazí, málem z ní vezmu druhou o zem.
Ten obraz nechce, abych pokračovala. Protože je hotový. Tečka.
Je hotový, tak jak je, s neuspořádaností lesa a nedotažeností postavy. Má divoženka chce být jen lehce načrtnutá, ne dokončená a dostínovaná.
Koukám na to jak čerstvě vyoraná myš, ale ta myšlenka se pořád vrací a mně je jasné, že ať udělám cokoli, s tímhle už nehnu. Je hotovo. V obraze je přesně to, co v něm být mělo. Pokračovat by znamenalo to jen pokazit.
Odstupuju od plátna a vydýchávám šok. Vzpomínám na svého spolužáka z ateliéru. V sedmnácti zdařile napodoboval barokní obrazy svatých, tak zdařile, že kdyby je člověk viděl viset v kostele, nenapadne ho, že ve skutečnosti nevznikly v sedmnáctém století. A tenhle kluk před pár dny sdílel na netu, kterak momentálně maluje… malířským válečkem. Válečkem!
Uáá, to skončím podobně? Ta představa mě trochu děsí. Válečky nikdy nebyly tak úplně můj styl, ale… ale vím já ještě vůbec, co je můj styl? Měním se před očima, přehodnocuju skoro všechno, jako by jedinými pevnými body mého života byli můj muž a kočka, vše ostatní se točí jak kolotoč a Bůh sám ví, kde se to zastaví… Nebo nezastaví? Tajně doufám v to druhé.
P.S.: Možná si říkáte, co je to k čertu za článek o obrazu, když jeho součástí není dotyčný obraz. Důvod je prostý – od chvíle, kdy jsem domalovala, je natolik pošmourné počasí, že zkrátka nemám dost světla na to, abych plátno kvalitně nafotila. Ale článek jsem zkrátka musela napsat už teď, musela jsem se o svůj zážitek podělit. Něco tak bláznivého se mi už dlouho nestalo. Obraz do něj přibyde, až vyjde slunce.
P.P.S.: Obraz nafocen. Zatím ne v úplně špičkové kvalitě, ale pro představu to myslím stačí;-)
Nádherně inspirativní článek, ze kterého to nadšení úplně čiší 🙂 Kreativitě zdar – stejně jako tomu uvnitř nás, co chce být vyjádřeno 🙂
Děkuju moc, momentálně tu stejnou metodu testuju na knížku – a je to jízda, že se až divím, že jsem u toho de iure střízlivá 😀
,,Tohle dělat je jako milování“. Lépe bych to nepopsala, ani nevíš, jak moc mě mluvíš z duše :). Také jsem byla přesně v té fázi, kdy jsem byla toho názoru, že bez předkreslení přece nemůžu nic vytvořit. Teď si zpětně říkám, jaká blbost to byla. Naopak!
Člověk k tomu musí dozrát, nejde to hned a určitě to chce hodně práce sám na sobě, bez toho se nelze vykreslit/vymalovat. Dalším krokem je si to „dovolit“. Připustit fakt, že právě můžeme udělat cokoli, aniž bychom vymýšleli nějaké složité plány, kde co bude a čím to bude…to prostě vyplyne.
Skicování mě vždy strašně zdržovalo, i když jsem věděla, že mě to může pomoci ucelit si myšenku, kompozici, ale z vlastní zkušenosti vím, že udělat věc „z fleku“, spontánně a hned, když ve mě plápolá oheň, je ten nejlepší možný způsob. (Samozřejmě ne každému to vyhovuje).
PS: Na obraz se moc těším!
Jo, přesně tak, máme to stejně. Řekla bych, že dovolit si to – a překonat strach – byla právě u mě ta nejnáročnější fáze. Ale od chvíle, co jsem to udělala, je vše mnohem větší zábava:-)
Je tu moc příjemně. Určitě sem zajdu častěji. S článkem velice souzním:)
Děkuji, budu se těšit:-)
To je prostě… krásné! Ty jsi slovo od slova popsala proces, který by se dal nazvat až terapeutický… nechala jsi to volně plynout a ono to šlo ven! Jakožto studentka taneční terapie v tvém článku vidím ještě mnohem, mnohem víc! Krásně napsáno, úplně jsi mě vtáhla a naprosto jsem si představovala celý ten proces. Obraz je vydařený, jak jinak. 🙂
A k tomu stylu. Najdeš. určitě ho najdeš. Naše učitelka malby na střední Waldorfské škole vždycky říkala, že jakmile se člověk naučí proces malby od počátku, jak šla historie, dospěje ke svému stylu. 🙂
Děkuju moc. A nejlepší na tom je, že se mi to podařilo a daří opakovat, u dalšího obrazu a taky u knížky. Určitě o tom zas brzy něco napíšu.
A myslím, že styl pomaloučku nacházím, jen je natolik jiný než to, co jsem dělala dřív, až mě to děsí, ale tak hezky 🙂
Mimochodem, taneční terapie musí být naprosto fascinující, já když vidím, co se mnou dokáže udělat nějakých dvacet minut spontánního tance, tak se nestačím divit. Umět tohle ještě víc uchopit musí být naprosto úžasný 🙂
Ano, je to úžasné. 🙂 A je vidět, že ty i ty to krásně vnímáš. Že je to něco, co nám dodává sílu a inspiraci. A taneční terapie toho umí mnohem víc. Je silná, neskutečně. Někdy stačí málo a člověku se z toho začne motat hlava… 🙂