Rozpolcená

Tentokrát nečekejte nic hlubokomyslného. Potřebuju si vylít srdce. Potřebuju zas psát o tom, o čem nemám s kým mluvit. Protože včera jsem mluvila s ním. S Ním, jak jinak. Myslela jsem si, že jsem s naším rozchodem smířená. Že beru to, že se rozhodl se mnou už nic nemít. Dokonce jsem si i do jisté míry užívala všechny ty muže, co se o mě najednou začali zajímat. Je jich dost. Možný až moc.

A pak stačí, když se pan Hyde opije a na chvíli se opět promění v doktora Jekilla. Pár hezkých slov, stometrové hradby okolo mého srdce se zřítí a já si uvědomuju, že by stačilo jediné slovo, jedno jediné a já bych za ním zas běžela, jako tenkrát přes půl města, jako tenkrát přes půl Evropy.

To jediné slovo, které neřekne.

Tomu chlapíkovi, co se mě ptá, co večer dělám, neodepíšu. Můj vesmír je obrovský, ale v tu chvíli se do něj nikdo další prostě nevejde.

Jo, můžu stokrát říkat, že jsem na Něj naštvaná, snad i jsem, jenže pak jen tak mezi řečí prohodí, že druhý den ho čeká dlouhá cesta a co kdyby se mu něco stalo… a já se při té představě rozbrečím, naprosto nekontrolovatelně, nechápu, co se to se mnou děje, jen vím, že na světě, kde by on nebyl, nechci být ani já. Že není tak podstatné, jestli je se mnou, jestli mě má rád, ale to, že prostě JE. A kdyby k tomu byl i šťastný… Za to bych dala duši.

Problém je, že podobné obchody uzavírá pokud vím jen ďábel – ve kterého nevěřím.

Druhý den – tedy dnes – mám divný pocit. Píšu mu, aby mi dal vědět, až dorazí. S odpovědí otálí – a já si uvědomím, že se klepu jak osika. Co když se mu fakt něco stalo? Jsem paranoidní, jsem pitomá, jo, já vím – ale když odpoví, spadne mi ze srdce obrovský balvan.
Jo, vím, že tohle nikam nevede. Já chci společný život. Manželství. Děti. On nechce nic z toho, nebo alespoň ne se mnou.

Jenže moje láska k němu je trochu jako pojišťovací agent – vyhodím ji dveřmi, vleze zpět oknem. Vyhodit ji oknem rovněž nezabírá. Nějak si neumí zlámat vaz. Bez ohledu na patro.
Napůl žertem říká cosi o tom, že kdybych se vdávala za někoho jiného, ozval by se v ten moment, kdy se říkávalo, „kdo má nějaké námitky, ať je vysloví, nebo ať mlčí navždy“.

Odpovídám, ať to klidně udělá, ale že pak by mě k tomu oltáři musel dovést sám. On na to, že to se rozumí samo sebou. A já si uvědomím, že tohle bych chtěla, sakryš, přesně tohle…

Vybavuju si jedno z našich posledních setkání. A těch patnáct minut, kdy se uprostřed šílenství vzchopil a udělal přesně to, co mohlo zachránit všechno. Respektive – náš vztah. Co mohlo pomoct i jemu. Těch patnáct minut, kdy řekl: „Já si nenechám diktovat žádnou zasranou nemocí, s kým být a s kým ne.“ V tu chvíli bylo možné všechno, všecičko, cítila jsem se v bezpečí, protože jsem věděla, že se konečně chopil klíče ke svobodě. Jenže ho udržel v ruce jen těch patnáct minut.

Pak bylo po všem, klíč mu vypadl. Patnáct minut nestačilo. Aby to fungovalo, bylo by nutné vytrvat dny, týdny, měsíce… Možná dokonce roky, Bůh ví, kdy by přišel TEN zlom, kdy by už nebylo třeba bojovat… Vím, že by přišel.

Je mi smutno. Můj rozum a srdce se spolu zase perou. Je fuk, kdo z nich vyhraje. Protože šťastná můžu být jedině tehdy, kdy uzavřou mír. Cokoli jiného je malér.

Rozum říká: chceš manžela, ne jen milence. Tak si ho hledej. On jím být nechce.
A srdce… srdce ho má pořád rádo, jakkoli ví, že je to pro něj zničující.

Srdce pořád doufá v zázrak.

Ne, nečekám od vás pomoc s řešením mého dilematu. Jen to všechno potřebuju ze sebe dostat, nebýt sama se všemi těmi šílenými myšlenkami.

Při našem posledním setkání mu můj rozum dokázal s chladnou racionalitou vysvětlit, že každý z nás chce od života něco jiného a že to tudíž nejde dohromady. Jenže srdce mi do toho vstoupilo zoufalým pláčem, který mi postupně znemožnil cokoli říkat – a který neustal pomalu až do rána.

Srdce a rozum se v mém případě shodnou na jediném. Na otázce, kterou je nutno položit v následující vulgární formě, protože ta jediná k tomu všemu sedí:

Kurva, proč???

Proč – prostě – nemůžeme – být – normálně – spolu ??? Kurva drát.

Autorka uznává, že se tímto článkem zařadila po bok tolik vysmívaných blogerů-fňukalů, co na internetu rozebírají své malicherné problémy a hořekují nad nimi. A nemá ani dost slušnosti na to, aby se za to styděla.