Spokojená, když…

…právě teď píšu tenhle článek. Jsem šťastná – a už se tomu ani nebojím uvěřit. Nicméně žádný „návod na životní spokojenost v deseti krocích za dva týdny“ sepisovat nehodlám, těch je na internetu víc než dost – a čím víc jich vyzkoušíme, tím lépe chápeme, že spokojenost nelze naprogramovat, že je čímsi velmi, velmi individuálním – a že jediné, co doopravdy platí, je osobní zkušenost.

Chci tedy psát právě o ní. Aneb o tom, co ze mě právě teď, 1. června 2016, dělá šťastného člověka. Spokojeného člověka. Ne nadarmo slovo „spokojenost“ souvisí se slovem „pokoj“ – a tím nemyslím váš obývák, ale pokoj ve významu klidu. Právě vnitřní klid je totiž naprosto báječná věc – což mi došlo až ve chvíli, kdy jsem dosti brutálně a dosti dlouhodobě zakusila jeho pravý opak.

Tak tedy, jsem spokojená, když:

Mám někoho ráda takového, jaký je

Píše se o tom všude. Že vztah je něco jako neustálý pád. Na začátku ohromná zamilovanost, růžové brýle… a pak ztráta iluzí a tvrdý sešup do reality, který ne každý ustojí. Možná jsem divná, ale má osobní zkušenost s tímhle schématem nějak nekoresponduje.

Neříkám, že jsem se na začátku do svého milého nezbláznila jak nějaká puberťačka. Ale i přesto zde tenkrát bylo pár věcí, naprosto nepodstatných detailů, které mi lezly na nervy. Jeden by řekl, že časem se vše bude zhoršovat… Jenže… uplynulo skoro dva a půl roku a já zjišťuju, že většina z toho už mi nijak nevadí, co víc, začalo se mi to líbit. Prostě proto, že to k němu patří a bez toho by to nebyl on.

A pak… čím lépe ho znám, tím spíš dokážu nahlédnout pod povrch některých věcí, podívat se za některá slova. Jak jsem už někdy psala, říkám tomu „loupání cibule“. Prostě rozkrýváte jednotlivé vrstvy.

Neříkám, že to umím. Učím se. A vím, že je to běh na dlouho trať, nicméně naprosto fascinující. A pokud myšlenka tohoto odstavce náhodou není dost srozumitelná v próze, tady jsem ji svého času vyjádřila poeticky.

Někdo má takovou, jaká jsem, rád mě

„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme,“ napsal Romain Rolland. Aneb totéž, co bylo řečeno výše, tentokrát v opačné perspektivě.

Můj drahý není zrovna z lidí, co by komukoli mazali med kolem pusy. Někdy je upřímný až moc, ostatně, tohle máme společné. Má to ale jednu velmi podstatnou výhodu – totiž, když vám řekne něco hezkého, víte, že to není jen kompliment pro kompliment, ale že to myslí vážně.

Tedy i když řekne to uvedené v nadpisu odstavce. A že se mu fakt líbí i to, co módní průmysl a vaše jím zdeformovaná mysl označily za vady na kráse. Což je naprosto úžasný pocit.

Neřeším malichernosti

Aneb když nejde o život, tak jde o ***. Velikost „problémů“ je vždycky relativní. Anebo pokud má člověk zkušenosti jen s malými maléry všedního dne, kolikrát v jeho očích narostou do apokalyptických rozměrů.

A pak musí přijít něco podstatně horšího, abychom pochopili, jak neuvěřitelné blbiny jsme to tenkrát řešili. Dnes se musím smát, když si vzpomenu, jak jsem se kdysi klepala před maturitou. Hrozně mi záleželo na tom, jak to dopadne. Nakonec jsem měla samé jedničky.

A udělalo mě to šťastnou? Ne. Zeptal se na to někdy někdo? Ne. Tak proč vlastně všechen ten stres?? Dnes už jsem v klidu. Ne že bych se přestala snažit, jen vím, že úspěch není něco, s čím by svět stál a padal. Jo, možná to takhle nikam nedotáhnu. Ale upřímně, to mě fakt netrápí.

Věřím, že se vším se dá něco dělat

Jsem přesvědčená o tom, že v rámci jednoho lidského života existuje jen jediný opravdu neřešitelný problém – a to je smrt. Cokoli jiného je jen problém, se kterým si zatím nevím rady.

Nevybrala jsem si v životě zrovna snadnou cestu. To má jednu výhodu – učím se hledat dveře i tam, kde je zdánlivě jen nepropustná zeď.

A světe div se, ono to jde! Věřím, že zázraky jsou možné. A pokud ano, proč by se nějaký nemohl stát i mně? Protože i když vám všichni do jednoho opakují, že prohrajete, platí následující – prohru má jistou jen ten, kdo se vzdal.

Jo, já vím, že tohle zní strašně motivačně a na růžovo nalakovaně a bla bla bla, ale mám to osobně vyzkoušené, jak už jsem psala třeba tady. Podařilo se mi svého času spadnout do dost ošklivých záležitostí. Neříkám, že rozumím mechanismu, který mě z nich nakonec dostal ven – podstatné ale je, že ten mechanismus existuje. Bez něj bych nepsala tenhle článek.

Jsem v pohodě sama se sebou

Vzdor tomu, že během Zlého roku jsem se se svými stinnými stránkami seznámila víc, než mi bylo milé. Ale – dokonalý není nikdo. A já nějak přestávám toužit být jiná. Je mi dobře. Vím, že můj komplex méněcennosti nezmizel definitivně a klidně se zas jednou může odněkud vynořit. Až to přijde, budu to řešit. Teď jsem spokojená.

Blbnu

A blbnu čím dál tím víc. Tancuju a zpívám – a běda, když v mém dosahu necháte ležet kus papíru…! Pokreslím cokoli a jakkoli – a tak nějak neřeším, jestli vám mé výtvory přijdou vkusné. Zas zkouším veršovat. Chodit bosá. A dělat si, k čemu mě táhne cosi hlubokého v mé duši.

Když se před dvěma měsíci můj život začal měnit k lepšímu přímo raketovou rychlostí, bylo mi řečeno, že jsem „se úplně zbláznila“. Vzala jsem to jako kompliment. Ten den jsem udělala něco naprosto šíleného – a šíleně si to užila. Blázním vesele dál.

Cítím se v bezpečí

Velmi důležitý bod. Něco, o čem jsem se domnívala, že je vzhledem k mé Situaci prakticky nemožné. Ale ano, jakkoli je spousta věcí stále velmi, velmi nejistá, právě teď, v tuhle chvíli, se cítím v bezpečí. Protože moje schopnost dostat se z maléru obstála v nemalém množství zkoušek. Protože právě teď jsem na svém místě. Nic nepřebývá a nic neschází, jak jsem psala minulý týden. Protože právě teď vím, že je vše na dobré cestě.

P.S: Autorka si uvědomuje, že mnoho lidí zastává názor, že „optimisti by se měli střílet“. Právě proto na svém blogu raději tají svou identitu.
P.P.S.: A na závěr má nejoblíbenější skladba. Některým připadá smutná, pro mě je však plná naděje víc než kterákoli jiná. Pro to, co se mi s ní pojí: