Znám jedno město… pod oblaky

Hledala jsem v oblacích. Město, kde bydlí Bůh. Město, které se velmi těžko definuje, jisté je však to, že do něj vedou kouzelné Dveře – a že za nimi leží vysvětlení všech důležitých tajemství života. Právě rozluštění tajemství, odpovědi na otázky, jsem v oblacích hledala nejčastěji.

Hledala jsem… Ze zvědavosti? Nejen. I z určitého pocitu nenaplnění. Říkala jsem si – ráno vstát, udělat svou práci, párkrát se zasmát a zase si jít lehnout… život přece nemůže být jen tohle.

Právě Život jsem hledala v oblacích.

Zírávala jsem hodiny do mraků. Občas mě zachvátilo jakési tuze praštěné rozrušení a já myslela, že už jsem blízko. Nikdy ne dost.

Než jsem to pochopila.

Že do Města v oblacích se nechodí cestou z nebeského blankytu. Že do oblak se lze dostat pouze pod oblaky. Na zemi.

Že nicméně skutečně existují kouzelné Dveře. Jenže to nefunguje tak, že by je člověk otevřel – a našel Život. Přesně naopak. Musíte nejdřív žít – a až pak dosáhnete na kliku.

A za Dveřmi je… Město v oblacích? Já mu raději říkám Kouzelná zahrada. Ta, ve které neexistuje čas, protože všechno je právě TEĎ a nic mimo přítomnost neexistuje. Ta, ve které vše vidíte očima Lásky a Krásy.

Přičemž Láska a Krása samozřejmě jsou propojené, ovšem pokud do mě chcete rýpat, křičet, že je to nemravné… Pak upozorňuji, že básník tím rozhodně nechtěl říct, že milovat lze jen někoho, kdo získal titul Miss Universe či se umístil v první padesátce nejvíc sexy mužů světa sestavované bůhvíjakým pochybným časopis. Raději otevřete Platónův Sympozion – ze kterého jsem v tomto směru čerpala inspiraci.

Zpět ke Kouzelné zahradě. Nevím, jestli existuje jen jediná – nebo pro každého vypadá jinak. Vsázím ovšem spíš na tu druhou možnost. V mé zahradě je každopádně možné být čímkoli, čím se mi zachce – a dělat vše, co těší duši i tělo. Meditovat, filosofovat, objevovat tajemství světa… taky mít orgasmus a jíst čokoládu.

V mé zahradě kvetou pampelišky a zlatý déšť – a nikdo tam nikdy netrhá žádné květiny, protože ví, že nejkrásnější nejsou ve váze, ale uprostřed zelené trávy, voňavé a ŽIVÉ. V mé zahradě nikdy nejsem sama. V mé zahradě není přítomná minulost ani budoucnost – a není v ní ani strach. Sebemenší obavy. V mé zahradě přijímám s vděkem vše, co život nabízí – a dávám, aniž bych cokoli očekávala nazpět. V mé zahradě jsem sama sebou, svobodná a nepokřivená.

V mé zahradě nacházím i víru v Boha a v nebe – skrze to, že ŽIJU. V mé zahradě jsem přímo k zbláznění živá, jako František v Romanci pro křídlovku.

Kouzelná zahrada má jednu výhodu. Když jste v ní, nikdy se nebojíte, že je to naposledy. Ať se stane cokoli. Jednak proto, že v Zahradě budoucnost a strach z ní neexistují – a pak, víte, že když jste ji jednou poznali, nikdy nezapomenete. A vrátíte se.

Z Kouzelné zahrady, která není v oblacích, ale na zemi, kdekoli, kde ji sami objevíme, vás zdraví Julie. Zamilovaná Julie. Láska je ten nejspolehlivější klíč ke Dveřím. Pokud je opravdu Láskou, pak je odemkne vždycky.