Nevím, jak vy, ale já když si nevím rady, zkouším hledat inspiraci, kde se dá. Včetně vlastní minulosti. Kdo sleduje tenhle blog delší dobu, ten ví, že se mi několikrát podařilo dostat se z potíží, které spousta lidí vnímala jako v podstatě neřešitelné. Mockrát jsem si říkala, že kdybych dokázala popsat, JAK jsem to přesně udělala, byl by z toho bestseller. Ale, kašlu na bestseller, ten postup bych potřebovala znát hlavně sama kvůli sobě.
Teď jste se v tom možná úplně ztratili. Tvrdím tu, že mi NĚCO opakovaně pomohlo v krizových momentech – a zároveň prohlašuju, že nevím, co to vlastně bylo.Jo, přesně tak – jakkoli to asi zní hrozně divně. Vím jen jedno – několikrát jsem se v životě dostala do bodu, kdy jsem viděla už jen dvě možnosti – buď NĚCO změnit – a rychle a radikálně – nebo si hodit mašli.
Pokaždé jsem v té chvíli byla totálně vyšťavená a zničená, na změny jsem neměla sílu a už vůbec jsem netušila, co mám vlastně udělat.
A pak… pak se pokaždé NĚCO stalo. Respektive NĚCO mi ukázalo cestu, jak z toho ven – a pak šlo všechno ráz na ráz.
Dnes tu sedím a už snad po sté si kladu otázku – o jaké NĚCO vlastně šlo? A hlavně – jak to přivolat, jak tenhle proces vědomě spustit – a nečekat až na moment, kdy vězím uprostřed totální apokalypsy a celá věc se spustí jaksi samovolně, jako by něco ve mně zatáhlo za záchrannou brzdu?
Pomalu mi přichází odpověď – a je tak banální, až se mi jí nechce věřit.
Co když… co když je to celé o pocitu?
A teď mi nejspíš buď nerozumíte, nebo si říkáte – proboha, co nám to sem cpe za ezokecy? Protože jste na tuhle informaci už možná někde narazili. Na nějaký ezo-sluníčkový stránce. Tvrdili tam, že svět reaguje na vaše pocity. Stručně řečeno – pokud vnitřně cítíte, že váš svět je v pořádku a vše je ok, vše je jak má být, bude kolem vás přibývat důkazů, že to tak fakt je.
Samozřejmě je otázka, jestli ty důkazy přibývají, protože je přitahují vaše pozitivní vibrace, nebo jak se tomu říká – anebo si díky svému optimistickému naladění prostě víc všímáte toho dobrého, co kolem vás už dávno je. Ale ruku na srdce, ono je to ve výsledku úplně fuk. Podstatné je, že tímhle stylem se cítíte čím dál tím líp. Vaše spirála se točí nahoru.
A samozřejmě to funguje i naopak – pokud jste nastavení tak, že vše včetně vás stojí za houby, budou přibývat důkazy i pro tohle… a hádejte, kam se roztočí ta spirála?
Řeknu vám na rovinu, představa, že moje pocity, nebo spíš moje vnitřní nastavení, by mělo až takovou moc, mě vždycky dost děsila. Jenže… když si vybavuju ty momenty, kdy jsem se nějakým nevysvětlitelným způsobem odrazila ode dna, vzpomínám si právě na tohle. NĚCO ve mně – jakýsi pud sebezáchovy – jako by zmáčklo knoflík a přepnulo mé vnitřní nastavení z „už nemůžu, všechno je v hajzlu“ na „přijímám vše, jak to je, je to tak ok a mně je v tom dobře“.
Vím, že takhle to zní dost divně. A upřímně, mám dost problém celý proces popsat, ono vysvětlit něco, co se odehrálo v rovině pocitů a emocí, je prostě problém. Nemáme na to slova. Vím jen, že tehdy jsem se prostě najednou začala cítit úplně jinak – a můj život se pak záhadně poskládal tak, aby s mým novým pocitem ladil. Většinou se to odehrálo až záhadně rychle, s prvními výsledky už v horizontu dnů, maximálně týdnů. Přičemž šlo o věci, se kterými jsem předtím nedokázala hnout měsíce, nebo i roky.
Tím netvrdím, že jsem v ten moment začala být happy 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. To je v podmínkách pozemských téměř nemožné a pokud o to usilujete, nejspíš si způsobíte trápení. Jo, každýmu z nás je někdy fakt blbě.
A každý z nás má v sobě knoflík, který to BLBĚ dovede přepnout na FAJN.
A kdo to zažil, ví, že to může jít zatraceně rychle. I v situacích, které vypadají mírně řečeno dost děsně.
Otázka, kterou si teď kladu, zní – jak s tím pracovat? Jak umět ten knoflík stisknout sama, kdykoli budu chtít, a nečekat, až mě můj pud sebezáchovy zachrání dva metry před propastí?
Chci se to naučit. Vím, co to umí, co to dokáže. Chci umět ten správný pocit najít. Pak už stačí jediné – sledovat ho jako rozžatou pochodeň, která nás vede tam, kam potřebujeme.
Jak? To momentálně netuším. Respektive, mám několik nápadů. Ale jsou ve fázi testování. Až se s nimi někam doberu, určitě o tom napíšu.
Zatím se mějte. Já v sobě jdu hledat ten správný POCIT. Jdu měnit své ERROR na OK. Držte mi palce, ať to dám. Já je držím vám, ať se vám daří totéž.
Zlatá Miriam, asi tomu nebudeš věřit, ale prožívám to samé, takže ve všem co tu píšeš s tebou souzním. Máš pravdu, že být naladěn jen, že je mi fajn to asi tak nefunguje. Tedy ne asi, ale určitě. 😀
Jako já než na toto přišla, opravdu to trvalo roky. Ale jedno vím jistě…Tedy co jsem u sebe zpozorovala, to Něco jak ty píšeš je naše vnitřní já. Tudíž když mi není dobře a padám dolů, je to znamení, že tudy cesta nevede a tak hledám: hledám inspiraci takovou, u které se budu cítit dobře. Ono je to někdy na dlouhou trať, ale když jsem trpělivá dosáhnu toho pocitu že je mi fajn. Proto nám nemůže být pořád fajn, protože v životě jdeme nějakou cestou, byť je klikatá, právě proto, aby jsme se naučili vnímat sebe, své pocity a co naše duše potřebuje. Alespoň tak to celé vnímám. A jestli je to sluníčkaření nebo duchovno, či ezo, to je mi úplně fuk. 🙂
P:s – pěkně jsi to napsala. 😉
Právě jsem přečetla článek, který souzní se vším, co se mi před dvěma lety přihodilo – když jsem si myslela, že je pozdě a můj život v devatenácti letech leží v troskách a mě nezbývá nic jiného, než nasadit antidepresia…a dnes si jen říkám: ,,Proboha, ještě že mě od toho terapie odradily"…
Tehdy bylo za pět minut dvanáct. Zhroutila jsem se na sezení jako nikdy před nikým. A po hodině léčení jsem vyšla ven a měla pocit, že do mě vstoupila jiná osoba.
A přesně jak popisuješ, stalo se to TEĎ. Když už nic nemělo smysl, najednou ho dávalo všechno…
[1]: Krásně jsi to napsala, držím palce, ať najdeš tu správnou cestu!
[2]: Díky moc za sdílení, jo, tohle je přesně ono. Máme v sobě něco, co nás dokáže zachránit, vytáhnout z bryndy, i kdyby to mělo být opravdu až za pět minut dvanáct.
P.S.: To tlačítko jsem našla. Před třemi týdny na jednom víkendovém semináři. Podařilo se mi přepnout z "něco je blbě" na "vše je v pohodě". A moje vnější realita se teď až pozoruhodně krásně přeskládává:-) Časem o tom určitě napíšu článek, teď ci prostě jen užívám:-)