Houpání

Upřímně, v posledních týdnech se cítím jako na houpačce. Někde mezi euforií a vyklepaností. Začínám spoustu nových věcí, některé mé nápady jsou natolik odvážné, že se jich sama co chvíli leknu. Kdyby to všechno vyšlo, bylo by to úžasné. A pak do toho vlítne můj racionální mozek a začne mi našeptávat, že jsem se zbláznila.

A lidi. Vím, že už jsem na tomhle blogu asi milionkrát psala, že na lidi kašlu, že je mi jedno, co si kdo myslí, že si chci dělat věci po svém. A pak slyším sama sebe, jak drahému nešťastně sděluju: „Víš, oni si myslí, že jsem magor, že jsem tě vzala zpátky.“

Myslela jsem si, že tohle už mám za sebou. Že tohle už mám vyřešené. No, evidentně jsem se spletla.

Po pár dnech se vyhrabu z depky a uvědomím si, že jsem do ní spadla jen proto, že jsem začala řešit, co si o mně kdo myslí. Když se v poslední době cítím blbě, je to většinou proto, že mám pocit, že nesplňuju něčí očekávání, že to, co dělám, se nelíbí x nebo y.

Je to tak trochu moje celoživotní téma. Někdy si říkám, jestli některé věci podvědomě nedělám tak trochu proto, že vím, že se nesetkají s pochopením – a já se chci konečně naučit si to ustát.

Dnes o tom mluvím s mojí masérkou. Říká mi, že na lidi se mám vykašlat, jen si do mě projektují své záležitosti. „Rozhoduj se srdcem.“ Snažím se o to. Když to dělám, je mi dobře. A pak mi do toho zas vlítne mozek s milionem názorů, z nichž značná část vůbec není moje.
Víte, když tohle píšu, mám chuť vyklonit se z okna a zařvat: „Vlezte mi všichni na záda!“ A riskovat popotahování za rušení nočního klidu.

O některých svých současných záměrech jsem neřekla nikomu kromě drahého. Protože jsem tak nějak tušila, že mě nepotopí. Nepotopil. Na ostatní dojde, až se budu cítit připravená jejich případný nesouhlas ustát. Až budu mít pevnější půdu pod nohama.

První dva týdny funguju jako OSVČ. Postupně se mi plní diář. Krok za krokem.
Jedním z těch kroků je mé současné studium online marketingu. Což je pro mě Škola s velkým Š. Nejen díky tomu, co se dozvídám o podnikání… ale hlavně díky tomu, co mi dochází o sobě. A o některých mých přesvědčeních.

Jo, mám k nim zatraceně ambivalentní vztah. Někde ve mně uvízla myšlenka, že peníze jsou fuj a kdo jich má hodně, určitě je někde ukradl. Uvědomuju si, že například za své služby bych si mohla účtovat víc. Ale mám strach. Strach si říct o peníze.

Vím, že tyhle myšlenky mi zbytečně kazí život. Chci se jich zbavit. V tom mi pomáhá vzpomínka na Město. Ve Městě jsem se toho o penězích naučila opravdu hodně. Ostatně, Město bylo v časech své největší slávy až nestydatě bohaté. Ve Městě mi každý kámen opakoval následující:

„Peníze nejsou samy o sobě dobré, ani špatné. Jde o to, co s nimi člověk udělá.“

Pro někoho je tohle možná samozřejmost. A ten někdo má kliku. Pro mě šlo o objev. O objev, který od léta zpracovávám – a ještě se mi to docela nepodařilo.

U svého studia obden skřípu zuby. Marketing pro mě byl ještě tak před půl rokem sprosté slovo. „Já a dobře vydělávat??“ Div netluču hlavou o stůl – a pak si vzpomenu na Město.

A vím, že to nakonec nějak dám. Jen… vše směřuje k tomu, abych komplet překopala své myšlení. A co když se pak změní i spousta jiných věcí? Co když tvrzení, že naše myšlenky se odrážejí ve vnějším světě, není ezokec číslo jedna, ale… pravda?

Ok, přišel čas to otestovat. Znám spoustu věcí, ale v praxi jsem je vždy používala, jen když mi opravdu hodně teklo do bot. Teď přišel čas je opravdu zařadit do mého života – a pozorovat, co to udělá.

Už se o to pár týdnů snažím a nutno říct, že když se porovnám s tím, jak mi bylo dva měsíce nazpátek, jsem na tom líp o sto procent. A nějak tuším, že to, co teď držím v rukou, skrývá obrovské možnosti.

Ať už to vše dopadne jakkoli, pokračování se zaručeně dozvíte. Jakkoli sem teď nepíšu moc často, mám tenhle blog ráda. Asi i proto, že ho čte drahý… a že o něm nikdo další z mého okolí neví. Proto zde můžu psát i o věcech, o kterých s rodinou nebo s přáteli nemůžu mluvit. A to je skvělá duševní hygiena.

Dobrou noc, milí čtenáři, jdu pokračovat v testování možností, co život nabízí.