Prostě šťastná. Tak jednoduše, jak to jen jde. „Je ještě láska v nás pod strašným obrazem!“ Slovy Ortenovy Básně naděje. Obraz jako by už ale ani strašný nebyl. Je prostě, jaký je. Ne, má situace se nezměnila, ne, netuším co bude a nemám důvod si myslet, že přijde nějaká tajemná záchrana, která vše převrátí naruby. Já už však převrácená jsem. Na tu správnou stranu.
Už třetí den stojím opět na svých nohou. Pevně. Dívám se do zrcadla. Ta hrůza, ten děs, co jsem tam viděla ještě před nedávnem, je pryč. Jsem to zase já. Z pod vší té špíny a bláta jsem vyplavala, čistá jako dřív a docela stejná. Stejná jako loni touhle dobou, přes všechno to trápení se má podstata nezměnila.
Má duše, která ještě ve čtvrtek zoufale chtěla pryč z tohoto světa, se opět uvelebila ve svém těle. Cítím ji až po konečky prstů, jsem to zase já. Já očištěná od vší špíny. Všechny ty výčitky, odpor, snaha o nenávist, to vše, co mě přivedlo na pokraj šílenství, co mě nutilo ubližovat dokonce i jemu…
Je to pryč. Prostě to zmizelo. Cítím jen obrovskou lásku, jsem jí naplněná až po okraj. Nic jiného. Ani odpouštět už nemusím. Není co.
Kráčím venku. A vše je zas na svém místě. Ne tak zoufale cizí, děsivé a beznadějné jako před pár dny. Ta voňavá tráva, kytky, prach cest…
Patří to ke mně. Já patřím k tomu. Mám zde své místo.
Opět sama sebou. Očištěná. Způsobem, na který by se mnozí tvářili všelijak. Ale jak kdysi psala Jessamine-rose, Boh jediný môže ma súdiť.
Cítím se plná síly. Plná lásky. Sama sebou. A říkám si, udržet to, udržet v sobě hořící tu svíčku, která byla zapálena, to světlo… Pokud to dokážu, záchrana existuje. Nevím, kam až lze tímto způsobem dojít. Vím, kam bych dojít chtěla. Tam, kde končí Ortenova Krajina.
Myslíš si snad, že nekončí,
krajina, jež nás rozloučí,
myslíš si snad, že bezmezná je,
že na konečnost si jen hraje (…)?
Nevím, jestli je možné dojít až tam, nevím a nechci o tom přemýšlet, když dokážu uchovat to, co mám v sobě nyní, někam mě to rozhodně dovede. Co je nejpodstatnější, není zde už ani špína, ani bolest. A to je mnoho. Velmi mnoho.
Začínám tak trochu tušit, co chtěl říct tímhle:
tak blízká v srdci, v této skále,
za kterou neuvidíš nic,
za kterou barva bez hranic
pohltí štětec na paletě,
pohltí smrt, neb celou chce tě.
A pak obrazy. Někdy je nebe tak nesmírné, že nám to až bere dech. A přitom neděsí. Ta velikost, i ta k nám patří.
Nevím, jestli jsem těmi fotkami dokázala zachytit to, co jsem chtěla. Foťák v mém mobilu ostatně není z nejkvalitnějších. Pořídila jsem je prostě… aby mi ten den připomněly, až to bude třeba.
Nevím ani, jestli to dovedu vyjádřit slovy.
Možná hudbou?
A nebo si zase půjčím Ortena. Jedno z mých nejmilejších čtyřverší, kterým jsem tenhle článek otvírala. To, které si říkám, když je mi smutno.
Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy
mé cesty poslední, ať bouře česá zem,
ať hory menší jsou, než byly za potopy,
je ještě láska v nás pod strašným obrazem!
Možná píšu zmateně. Nevadí. Sama nevím. Vědět není třeba. Prostě je mi jen krásně. Prostě se jen chci dál cítit takhle. Toť vše.
P.S.: Jestli si to přečteš… Děkuju Ti. Jestli ne, děkuju Ti stejně.
Moc hezké – vše!
A nejkrásnější to, že fotíš starým mobilem, já totiž taky! Všechny fotky k mým básničkám či článkům, jsou foceny mobilem Nokia 6300. Nyní mám nafocené zase "nebe", něco v tvém stylu. Moc se mi líbí i ty tvé tady!:-) Samohřejmě i povídání je fajn, jako vždy! Jsi dobrá…:-)
Miriam, to je moc hezký, nadějný článek. Jsem tomu moc ráda, je vidět, že vše to špatné přejde, ty jsi toho důkazem. Máš tu moc hezké fotky a pustila jsem si i toho Bacha, normálně ho nemusím, ale tato melodie se mi líbí 🙂
Článek mě dojal, ale myslím, že tak je nutné se postavit k životu…
tlieskam Miriam, naozaj tlieskam! A som tak nesmierne rada! Ani nevieš ako veľmi. Článok bol krásny a presne vyjadril, to, čo si chcela povedať. Dosiahla si bod zmierenia a spokojnosti. Zmierila si sa tým čo bolo, čo sa stalo, prijala si to a preto si spokojná. Buď naďalej takou a keď sa dá, prečítaj si tieto riadky zakaždým, keď na teba spadne hmla a chvíľka temnoty. Pomáha to… lebo, kto ti najviac pomôže, ak nie ty sama? 🙂 teším sa a ďakujem za zmienku v tvojom článku, vážim si to. Majk Spirit občas trafí klinček po hlavičke 🙂 🙂
Nečetla jsem předchozí články – tenhle je první – tak nevím, z čeho to všechno vychází, každopádně je to pozitivní a nabíjející článek, díky za něj. Doufám, že ty pocity v tobě stále přetrvávají!