Bylo jí něco přes dvacet a nedokázala se vypořádat s hloubkou a intenzitou vlastních citů. Nejspíš by to s ní náramně špatně dopadlo… Kdyby se do věci nevložila parta sympatických nebožtíků!
Aneb vzhůru k rozuzlení příběhu! Pokud vám náhodou unikl první díl, najdete ho tady.
motto: Omnia vincit musica
„Cože?!“ Maurice nadskočil, div se mu kůstky nezapletly do sebe. „Rozumím správně, Marion? Vy jste přestala hrát na saxofon?!“
„No ano, přestala, tohle je po mnoha měsících poprvé, co zas hraju, já…“
„Vy jste přestala hrát na saxofon! A jak klidně to říkáte! Marion, u všech ďáblů, vy vůbec ničemu nerozumíte! Cožpak nevíte, co je pro saxofonistu nejdůležitější na světě? Hraní na saxofon, drahá Marion, hraní na saxofon! Saxofonista, který nechává svůj saxofon zahálet, je mrtvý saxofonista! K čertu, teď už naprosto chápu, že váš život pozbyl smysl! Jak by nepozbyl, když už nehrajete!“
„Ale mně se nechtělo hrát, když to Léona nezajímalo…“
„Zajímalo, nezajímalo, na tom nesejde! Co vás má co zajímat, jestli vás nějaký Léon poslouchá, nebo ne?! Co vás má co zajímat, jestli vás vůbec někdo poslouchá?! Vy jste geniální saxofonistka a vaším osudem je hrát, třeba trávě a kamení, když není komu jinému, ale hrát!
Kdybyste hrála, nikdy to nedojde tak daleko, nikdy byste nestála tady na hřbitově s kyticí chryzantém a s kabelkou napěchovanou prášky na spaní.
Protože duše muzikanta, který nehraje, umírá, umírá pomalu a strašlivou smrtí. A duše muzikanta, který hraje, žije. Tak jednoduché to je, Marion, tak docela jednoduché!
No, jen vypravujte dál, povězte nám, do jakých hrozných konců vás vaše kašlání na saxofon přivedlo!“
„Do jakých konců? To sám moc dobře vidíte. Ale ještě předtím… Napadlo mě, že to nesnesitelné pouto třeba přetrhnu, když zase půjdu někam pryč, a tak jsem cestovala, Londýn, Řím, Istanbul, Budapešť, Madrid, já snad sjezdila celou Evropu…“
„Jenže to nepomohlo,“ konstatoval klidně Gérard. „Ať jste šla kamkoli, nenacházela jste klid. Mně nemusíte nic vykládat, Marion, býval jsem cestovatelem. A nakonec jsem se vrátil domů do Verfeil, abych tady umřel. Jako vy. Zrovna do Verfeil!
Tedy, Marion, před chvílí jste nám řekla, že sebevraždu z nešťastné lásky považujete za nehorázně trapnou, patetickou a nevkusnou – ale to, co právě vyvádíte, to je jako vystřižené z toho nejpatetičtějšího a nejnevkusnějšího brakového románu! Jít se zabít na hřbitov do Verfeil! Vy, Marion!“
„Tak to vůbec není!“ bránila se rozčíleně Marion. „Já sem nešla z nějakých pitomých sentimentálních důvodů, šla jsem sem jednak proto, že jsem praktická, a proto jsem chtěla umřít rovnou na hřbitově – a jednak proto, že vím, že se tady nezamyká, to je celé!
A vůbec, mně se to i podařilo, abyste věděli, dokázala jsem si ho vyhnat z hlavy, pak už mi bylo úplně jedno, jestli je se mnou nebo ne, bylo mi jedno, co dělá, bylo mi jedno, že o něm slyším sotva jednou za týden, všecko, všecičko mi bylo a je pořád jedno, jenže… jenže… jenže opravdu všecko, chápete?!
Život mi zhořkl, nebo spíš ztratil jakoukoli chuť, nemám proč žít a nemám proč umřít, ovšem přišlo mi, že umřít bude přeci jen o něco jednodušší, ostatně, je to všecko jedno… A vy se mi do toho pořád pletete, vraťte se zpátky do svých hrobů a nechte mě spolykat moje prášky!“
„Marion, pokud je vám opravdu všecko jedno, pak je taky jedno, jestli ty vaše prášky spolykáte hned, nebo až za hodinu či dvě,“ vznesla logickou námitku Nénette. „A vůbec, to vás nenapadlo, že to tomu našemu klukovi zlomí srdce, když se takhle odpravíte?“
„Ale kdeže, Nénette, tomu to bude úplně jedno, nikdy mě nemiloval. Krom toho, mrtvá mu budu komplikovat život míň, než živá…“
„To je ovšem vážný argument,“ uznal Maurice. „Z čeho jste usoudila, že vás nikdy nemiloval, Marion?“
„Nikdy mi to neřekl. Lépe řečeno, řekl mi, že nikdy zamilovaný nebyl. K čertu, mohl mlčet, on by to stejně poznal každý, nikdy se nechoval jako zamilovaný muž, nikdy nedělal všechny ty věci, co zamilovaní muži dělají… Víte, kterou jedinou, opakuji jedinou, kytku jsem za posledního půl roku dostala? Tyhlety chryzantémy, které jsem si koupila sama, abych si je vzala do rakve!!“
„Marion!“ napomenula ji důrazně Nénette. „Nekřičte tak! Já chápu, že jste rozhořčená, ale přeci jen, tohle je hřbitov, trochu piety bych prosila!“
„Já vám ovšem naprosto dokonale rozumím,“ pravil Maurice vážným hlasem. „Vaše rozhořčení je spravedlivé, protože vy, Marion, jste výjimečná žena – výjimečná žena, která by zasluhovala být květinami doslova zahrnuta. Víte, kdyby to bylo na mně, nosil bych vám každý den kytici růží, žlutých, drahá přítelkyně, protože ty mi báječně ladí k vám coby ke geniální umělkyni…“
„Maurici!“ ozvala se pohoršeně Nénette. „Já chápu, že vás slečna fascinuje, ale je tu přeci jen jistý věkový rozdíl. Nezapomínejte, že jste už třicet let po smrti!“
„Pravda, pravda… ale jak snadno na to člověk zapomíná v přítomnosti tak krásné ženy! Marion, božská Marion, vaše oči mají barvu mléčné čokolády – a já mléčné čokoládě nikdy nedovedl odolat. Když se na vás dívám, doslova obživuji – a mít ještě v hrudním koši alespoň kousíček srdce, zahořel bych k vám nehynoucí láskou. Ano, Marion, kdybych byl naživu, miloval bych vás!“
To už bylo na Marion moc. „Hergot!!!“ zařvala, div na náhrobcích nepukala žula. „Hergot!!!“ zařvala po druhé – a v zápětí dodala stejně hlasité „Jauvajs!!!“ – mezi první a druhé hergot totiž vsunula náramně energické kopnutí do nejbližšího pomníku.
„Tedy Marion!“ zaprotestovala rozhořčeně Nénette, „když jste se na mém hrobě roztáhla s celou vaší ekvipáží, neřekla jsem ani půl slova, prosím, povídám si, jen ať si opře nohu o můj květináč, když nám tak hezky hraje… Ale kopat mi do pomníku, to už jste tedy přehnala!“
Marion ji okázale ignorovala a běsnila dál. „Hergot!!! Hergot, Maurici, celej ten svůj zatracenej život jsem si přála, aby mi někdo říkal takovýhle věci, celej ten zatracenej život – a nakonec je uslyším na hřbitově od mrtvoly, když už jsem sama jednou nohou v hrobě!“
Sesunula se na zem, a aby nepohoršila některého nebožtíka, jala se bušit pěstí do země na cestičce mezi hroby.
„Jenže já ještě neskončil, Marion,“ ozval se Maurice. „Kdybych byl naživu, vyznal bych vám lásku. Pak bych vás odvedl do nejbližšího hotelu a strávil s vámi noc. Za pár dnů byste se po mně sháněla, zavolala byste na číslo, které bych vám dal – a na druhém konci by se ozvala osmdesátiletá stará panna žijící s osmi kočkami, která o mně v životě neslyšela.
Ani nevím, kolikrát jsem něco takového provedl… A zvláštní, že ty holky na to vždycky skočily, stačilo pár hezkých slovíček – a měl jsem každou, na kterou jsem si ukázal. Tedy, Marion, bez urážky, myslel jsem si, že jste chytřejší… Jedno si ale zapamatujte – pokud budete i dál hledat lásku ve slovech, bude vám chybět už navždycky.“
„Tak to jste přehnal! Nejdřív mě tady svádíte – a pak ze mě uděláte úplného pitomce! A vůbec, co mi tady budeme probírat, co se Léonovi honí či nehoní hlavou, když já mám v té své ten nejpříšernější možný nepořádek!
Potřebovala bych přemýšlet, všechno to rozvážit, vždyť jsem sem přišla umřít – a vy mi místo toho lijete do hlavy takových moudrostí, že mi div nepraskne! Ostatně, je to celé dokonalý paradox, nakonec mě o životě poučují nebožtíci!“
„To je snad nejrozumnější věc, co jsem od vás dnes slyšela,“ konstatovala Nénette. „Tak my vás necháme rozmýšlet, Marion, půjdeme si zatím lehnout…“
„…a až budete chtít pokračovat v diskusi, víte, jak nás zavolat. Mimochodem, tohle si vezmu s sebou,“ utrousil Gérard a popadl Marioninu kabelku s prášky.
„Preventivní opatření,“ dodal vzápětí, když viděl, že se chystá protestovat. „Pochopte, my si raději povídáme s někým živým – mrtví mezi sebou jsme pořád – a už nás to někdy poněkud nudí.“
A tak se hrobové zase pozavírali – a Marion zůstala docela sama skrčená na cestičce u Nénettina pomníku. Opřela se o něj a přemýšlela a rozmýšlela, uvažovala a rozvažovala, a už se téměř dobrala příčiny celé své lapálie, už téměř porozuměla tomu zmatku, co měla v duši – když tu náhle hrůzou nadskočila. Zaslechla totiž cosi jako kroky.
Zvedla hlavu – a nadskočila podruhé. To, co se vynořilo zpoza jednoho pomníku, totiž nebyl kostlivec, ne, bylo to něco mnohem horšího, mělo to dlouhé vlasy a dlouhý černý kabát – a táhl z toho rum. A co hůř – zíralo to na ni.
„K čertu,“ pomyslela si Marion, „to by tak hrálo, aby mě to individuum zamordovalo, zrovna teď když už jsem si to s tou sebevraždou skoro rozmyslela! To se tady nemohl zjevit tak o hodinu dřív?!“
Ani nestačila myšlenku dokončit – a z individua už vypadl tuze impertinentní návrh: „Čau, kotě, nechceš si to rozdat? Přímo tady na hřbitově, to je příležitost, kterou si správnej metalista nemůže nechat ujít!“ A aniž by počkalo na odpověď, už to po Marion skočilo.
Marion však byla mrštná, bleskově uhnula – a jala se prchat pryč. I kličkovali mezi rovy, honili se na rozprašovací louce, obíhali dokolečka kolem pomníku padlým z první světové války, přeskakovali náhrobky…
Marion honem zvažovala, zda by byla s to doběhnout až do Verfeil. Jedno věděla jistě – tuhle alkoholem notně posilněnou horu svalů by v životě nepřeprala. Co tedy počít, aby zachránila svou čest?
Leda ho praštit květináčem po hlavě, její mrtví přátelé to snad pochopí… No jistě! Že ji to nenapadlo dřív! Bleskově se vrhla k Nénettinu hrobu – a sebrala svůj saxofon.
„Tak ok, klidně si to rozdáme, ale nejdřív mám dotaz,“ prohodila rádoby ležérním tónem.
„Pro tebe všecko, krásko, co chceš vědět?“ otázalo se individuum a jalo se jí ohmatávat boky. Marion potlačila myšlenky na lezoucí slimáky – a honem pokračovala. „Ty prej máš rád metal?“
„No jasně,“ souhlasilo individuum a pokoušelo se dostat Marion pod šaty. „Hraju na kytaru v metalový kapele.“
„No vida, tak jseš taky muzikant. Já hraju zas na saxofon, hrávala jsem v jazzovým orchestru.“
„Ále prosím tě, jazz mě nebaví,“ zabručel metalista a šátral po jejích kalhotkách.
„Děláš chybu, kámo. Když mě na chvilku pustíš, předvedu ti, co takovej jazz dokáže! A garantuju ti, že tos v životě neviděl! Kam se hrabe nějakej metal!“
Individuum bylo naštěstí zvědavé – a tak Marion nechalo chopit se saxofonu. „Jo, jo, copak metal, ale jazz, ten člověka úplně oživí!“
Začala hrát a modlila se ke všem podsvětním bohům, aby to i tentokrát zabralo. Protože kdyby ne, byla by v troubě.
Naštěstí nebyla. Sotva zaznělo pár tónů – a hrobové už se otvírali, desky odsouvaly, květináče a svíčky padaly – a kostlivci vylézali.
Metalista jen v hrůze poulil oči, kterak celý verfeilský hřbitov vstává z mrtvých – a to už nebožtíci obrátili své prázdné oční důlky k němu.
„I ty nemravo nemravná!“ rozkřikla se Nénette. „Na naše děvče si dovolovat nebudeš! Dej ty pracky pryč, nebo uvidíš, chlípníku chlípná!“
„To tedy! Takhle se jedná s dámou, ty křupane?! Že se nestydíš!“ řval rozhořčeně Maurice.
„Necháš naši Marion, ty otrapo?!“ přidal se Gérard.
Ale to už metalista naši saxofonistku dávno pustil. „Já chci maminkůůů!“ zaúpěl zděšeně – a jal se prchat přes náhrobky až k bráně hřbitova, která se za ním s rachotem zavřela.
„Ten už se tady víckrát neukáže,“ konstatovala spokojeně Nénette. „Já vám říkala, Marion, ať jste opatrná, že se tady potulují všelijaké existence…“
„Ani nevím, jak vám poděkovat,“ breptala rozrušená Marion. „Nebýt vás, tak mě ten otrapa snad zneuctí!“
„To byla maličkost, drahá slečno, maličkost,“ ujistil ji Maurice. „Pro vás cokoli!“
„Jistě, ode dneška už se nemusíte ničeho obávat,“ přidal se Gérard. „Protože teď jste naše, Marion, berte to tak, že verfeilský hřbitov vás adoptoval. Tak ne abyste se nechala pochovat jinde, až jednou zesnete! Tady jste mezi svými. Ze samoty už nikdy nemusíte mít strach, ani po smrti!“
A než Marion stihla celá dojatá poděkovat, Nénette už vyzvídala. „A propos, stihla jste i popřemýšlet o té vaší sebevraždě?“
„No, ano… myslím, že jsem přišla na to, co se to se mnou stalo… ale…“
„Tak sem s tím, Marion, sem s tím!“
„Když ono je to strašně hloupé, takové neintelektuální…“
„Ale no tak, děvče, před námi se přece nemusíte stydět!“
„A taky trapné. Nevhodné. A vůbec, takové věci se ve slušné společnosti nikdy neříkají nahlas, to je proti bontonu!“
„Marion, tady jste mezi svými. Co povíte nám, zůstane takříkajíc v rodině.“
„No dobře… Ale vážně to nikdomu nepovíte?“
„Marion, kolik znáte lidí, co se vybavují s mrtvými?“
„Jistě, máte pravdu… Tak tedy… Já… no… totiž… jak to jen říct… Já ho asi fakt miluju!“ vypadlo nakonec z Marion – a zatímco na ni celý verfeilský hřbitov zíral v němém úžasu, sypala ze sebe větu za větou bez ladu a skladu:
„Léona, myslím. Miluju ho a nevím si s tím rady, vůbec s tím neumím zacházet, strašně mě to štve, připadám si jak největší kus pitomce, takové věci dospělí lidé nedělají, navíc je to strašlivě nebezpečné, ale… ale nedokážu to v sobě zlikvidovat. Proboha, když to je vážně tak strašlivě nerozumné a dětinské!“
Nastalo ticho přímo hrobové, násobené množstvím zotvíraných náhrobků. První se vzpamatoval Maurice. „Jistě, milovat někoho je velice dětinské a nerozumné. Zato jít se v noci otrávit na hřbitov, to je přímo vrchol rozumného a dospělého jednání,“ konstatoval ironicky.
„Děvče nešťastný!“ lomila Nénette kůstkami. „Tak vy toho našeho kluka milujete – a místo abyste mu skočila kolem krku a řekla mu to, seberete prášky a jdete k nám na hřbitov spáchat sebevraždu! Marion, sakra, u všech saprofytických bakterií, nebýt třicet let po smrti, tak mě z vás trefí šlak! Uvažovat všichni jako vy, lidstvo by už dávno vymřelo!“
„Jen klid, jen klid,“ zasáhl Gérard. „Ještě se to určitě dá všechno napravit. Milá Marion, vy se teď hezky seberete, půjdete domů, pořádně se vyspíte – a až budete zas ve formě, hezky mu to všechno vyklopíte.“
„Tak, tak,“ přidal se Maurice. „A ještě předtím si nezapomeňte zahrát na saxofon, to vám srovná nervy!“
„Ale to nejde!“ vykřikla rozčileně Marion. „On se mi vysměje…on…“
„Jistě, Marion, o tom už tu byla řeč. Tak mi asi nezbude, než vám dát jednu důležitou životní radu.
Totiž, s láskou je to jako se saxofonem. Jestli chcete být v životě šťastná, pak hrajte bez ohledu na to, zda vás někdo poslouchá – a milujte bez ohledu na to, jestli někdo miluje vás.
Protože nic nebolí tak, jako potlačená láska – a potlačená tvůrčí energie. A když se spojí jedno s druhým… no, co vám budu povídat“ – a ostentativně zamával Marioninou kabelkou s prášky.
„No, zkusit to můžu…“ začala váhavě Marion.
„Báječně,“ zvolal Gérard. „Zkusit cokoli je vždycky lepší než hned zavřít krám a jít se odpravit! A mimochodem, Marion… měli bychom na vás takovou prosbu…“
„Totiž, nám vážně hrozně chybí jazz,“ navázala Nénette. „Nestavila byste se tady občas – a nezahrála nám?“
„Nám je tady v tom příšerném tichu smutno,“ přidal se Maurice. „A vy s vaším talentem, Marion… Zkrátka, vaše hraní vnese do toho našeho umírání trochu života!“
„Ale jistě!“ zvolala Marion. „Budeme sem chodit každý úplněk. Já a můj saxofon. Ostatně, jinak by se mi po vás hrozně stýskalo.“
„Nám po vás taky. A krom toho, garantuji vám, že nadšenější publikum jinde neseženete!“
Marion však náhle zase zesmutněla. „Já nevím, jestli to dokážu,“ zamumlala pak tiše. „Hrát, když nikdo neposlouchá a milovat, když vás nikdo nemiluje, na to musí být člověk filosof – a ne obyčejná saxofonistka. Možná jsem se vážně měla zabít, ostatně, tak hezky jsem si to připravila…“
„Marion,“ Maurice k ní naklonil lebku.
„Teď vám povím něco, co navždy změní váš život. Tato jediná věta postačí, abyste už nikdy nepomyslela na sebevraždu. Tato jediná věta dá vaší existenci smysl. Neboť se jedná o hlubokou a odvěkou životní pravdu.“
Rozbušilo se jí srdce. Co za moudrost jí asi sdělí? Že existuje Bůh? Spravedlnost na věčnosti? Nebo oboustranná láska?
„Dobře mě poslouchejte, Marion. Je to docela prosté – mrtví nehrají na saxofon.“
O mnoho let později…
Paní Bonnetová s úsměvem na rtech odchází směrem k muzeu. Jako obvykle neujde podezřívavým pohledům verfeilských tetek. Ostatně, na trvalo se sem s manželem přestěhovali teprve nedávno, byt v Paříži nechali dětem.
Tetky v zásadě nemají nic proti rodině Bonnetových, jejíž starší generace spořádaně spočívají na místním hřbitově. Proti manželce pana historika toho ale mají víc než dost. „Nějaká fuchtle z Paříže! A co hůř, saxofonistka! Saxofonistka nikdy nemůže být slušná ženská!“
A ta její morbidní záliba ve hřbitově! Udělat z něj turistickou atrakci! A pak, je všeobecně známo, že paní Bonnetová tráví spoustu času tuze pečlivou péčí o několik vybraných náhrobků. Ještě by se dalo pochopit, že se stará o hrob Anne Bonnetové přezdívané Nénette, babičky jejího manžela, se kterou tam ostatně odpočívá i zbytek rodu Bonnetových.
A o ten patřící Maurici Vidalovi, prostopášnému saxofonistovi, na jehož duchařské legendě postavila celou svou kariéru hřbitovní průvodkyně. Ale proč ji tak zajímá i Gérard Faure, dávno mrtvý cestovatel s neklidnou duší, s nímž Bonnetovi nikdy neměli nic společného? To je skutečná záhada…
„Je vážně divná,“ konstatuje dosti nahlas jedna tetka. „A ještě ke všemu saxofonistka! Saxofonistka!“ Vysloví to jako nějaké obzvlášť sprosté slovo.
Marion Bonnetová je slyší. Sluch má i v pozdním věku skvělý, a nejen ten hudební. Jde však dál, aniž by se výraz její tváře jakkoli změnil.
„Ostatně,“ pomyslí si, „když dokážete hrát na saxofon tak, že přimějete mrtvé vstávat z hrobů, jen tak něco vás nerozhází!“