Sedíte zhroucení na jejich pohovce, slzy vám kapou do jejich kávy, nicméně plácáte se na svém dně a nevíte, jak se od něj odrazit. A oni říkají: „Nemysli na něj/na ni. Zapomeň na něj/na ni. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Najdi si někoho jiného. Prostě jdi dál.“ A vy máte pocit, že jsou to jen fráze, jen pitomé fráze, které se v podobných situacích opakují vždycky a každému, opakují vám je, aby se vás zbavili – protože koho baví cizí pláč?
Nemám v úmyslu přidávat sem další stokrát přehrané melodie starých poškrábaných gramofonových desek. Chci se s vámi podělit o svou osobní zkušenost. Pokud tím alespoň jednoho z vás trochu potěším na duši, samozřejmě budu moc ráda.
Obracím se k vám, kdo možná právě teď máte pocit, že se vám rozpadl svět na kousky, protože on/ona vás nechal(a), on/ona vás nechtěl(a) – zkrátka, někdo, na kom vám moc záleží, teď není s vámi – a nebude.
Možná vám říkají: „Byl to prevít! Kašli na něj, musíš jít dál! Pro takovýho se nevyplatí brečet!“
A možná je to pravda. Snad pro vás váš bývalý skutečně nebyl tím pravým a bez něj vám bude lépe. Konečně, pořádně si na něj zanadávat vám určitě na chvíli přinese úlevu.
Časem si ale uvědomíte něco jiného. Pochopíte, že někoho opravdově, hluboce milovat, je vždycky dar. Bez ohledu na to, jak to skončí. Bez ohledu na bolest, kterou vám to přinese.
Pokud prožijete velkou lásku, vnitřně vás to posune. Platón psal, že právě láska je cestou k poznání, způsobem, jak pochopit svět. A jakkoli s Platónem nesouhlasím vždy a ve všem, pod tenhle výrok bych se mohla podepsat.
Možná si teď ťukáte na čelo. Když mi máma poprvé řekla, že vlastně mám být vděčná za to, co jsem prožila, tvářila jsem se stejně. Trvalo mi několik let, než v mé hlavě vše zapadlo na ta správná místa. A tehdy se mi ulevilo. Pochopila jsem, že nemám proč nadávat na osud a na mrchu život, na ohavnou nespravedlnost a bůhvíco ještě. Přestala jsem se cítit jako oběť. A jsme opět u názvu našeho článku. Protože, milý čtenáři, právě tohle je způsob, jak jít dál. Jeden ze způsobů.
Možná vám říkají: „Nemysli na něj! Prostě ho pusť z hlavy! Jdi dál!“
Jenže vám neříkají jak. Patrně to sami nevědí. Máte chuť je poslat ke všem čertům.
Samozřejmě, má smysl snažit se rozptýlit. Má smysl vrhnout se na knížky, na studium čehokoli, na kulturní akce… Já běhala jako šílená po ulicích a četla spoustu literatury (včetně takové, která by za normálních okolností byla hluboko pod mou úroveň).
Ale nečekejte, že to bude nějak zázračně fungovat. Pravda je taková, že člověka, který byl svého času středobodem vaší existence, z myšlenek prostě neodstraníte. Nemá cenu namlouvat si opak. A – opravdu byste chtěli zapomenout? Znamenalo by to vymazat část vašeho života, přijít o kousek sebe sama.
Krom toho – jestliže budete potlačovat své pocity, jenom tím sami sobě ublížíte. A vše špatné se vám zažere hlouběji do duše. Pokud se vám chce brečet, brečte. Možná brečet nemůžete – právě to bylo pro mě nejhorší. Snad celý dlouhý rok jsem nedokázala plakat, i když jsem to zoufale potřebovala. V takovém případě se zavřete to prázdné místnosti a křičte. Mlaťte polštářem. Cokoli. Uleví se vám. Možná jen na chvíli. I to je však někdy mnoho.
Možná vám říkají: „Najdi si někoho jinýho! To je nejlepší způsob, jak jít dál.“
A možná je právě tohle jedna z nejhorších rad, které byste mohli dostat. Snad to s vámi myslí dobře. Ale možná sami nikdy nebyli v podobné situaci – co o tom vědí?
Pokud jste plni silných emocí všeho druhu ke komusi, kdo proti vaší vůli zmizel z vašeho života, ROZHODNĚ nezačínejte další vztah! Strašlivě byste tím ublížili sobě i tomu nešťastníkovi, který by se vám připletl do cesty. Možná příběhy o tom, kterak nová láska vyhnala starou, existují i jinde než v pitomých přeslazených filmech a knihách. Ale v drtivé většině případů to takhle nefunguje.
Svého času jsem si našla přítele v době, kdy jsem hluboce a zoufale milovala někoho, s kým jsem nemohla být. Bylo to to nejhorší, co jsem kdy v životě udělala. Přimět někoho, aby vás měl rád – zatímco vy mu svou lásku dát nemůžete. Vznikne vztah založený na lži. A pak… výčitky svědomí, ztráta sebeúcty. Pořád se ptáte: „Co jsem to proboha udělal(a)???“ Věřte mi, není o co stát.
Takže – snažte se rozptýlit, ale nový vztah začněte až ve chvíli, kdy bude ten starý opravdu uzavřený. Když bude uzavřený ve vaší duši.
Možná vám říkají: „Neboj, časem na něj zapomeneš, přijde den, kdy ti bude ukradený/á – a ty budeš moct jít dál.“
A mají pravdu – tedy částečně. Ano, půjdete dál, přijde den, kdy dokážete milovat někoho jiného. Jenže – pokud jste kohosi měli doopravdy rádi, pokud to nebylo jen pobláznění, ale láska, skutečná láska, neskončí to nikdy. Nikdy zcela a úplně. Vždycky bude ve vaší duši jakási část, která ho/ji bude milovat. Pravděpodobně až do konce vašeho života.
Je tohle důvod k zoufalství? Ne, právě naopak. Ve chvíli, kdy si to uvědomíte, kdy celá vaše bytost přijme dotyčný fakt, cosi se ve vás uvolní. Je to úžasně osvobozující. Najednou víte, že nemá cenu se považovat za nemožného pitomce, protože jste si ani po mnoha letech nedokázali někoho zcela vyhnat z hlavy. Víte, že to neznamená, že s vámi něco není v pořádku. Takový je zkrátka život a není na tom nic špatného.
Neznamená to, že nebudete už nikdy schopní milovat. Neznamená to, že už nikdy nebudete šťastní. Ale vždycky, vždycky ve vás bude žít jakási malá, vzpurná část vaší duše, která bude patřit komusi dávno ztracenému. Většinou o ní ani nebudete vědět. Čas od času vás ovšem může pěkně potrápit. Nesnažte se ji zničit. To ani nejde – museli byste napřed zničit sebe. Zkuste ji přijmout. Možná přijde den, kdy ji dokážete mít rádi. Protože – není nakonec připomínkou něčeho krásného? A tohle je další bod, kdy začíná cesta někam dál. Možná ten vůbec nejdůležitější.
Po dlouhé době je tohle vůbec první článek, který mě zaujal a bavil naprosto každým slovem, které jsi napsala. Hluboká poklona 🙂
Taky mě moc zaujal,téměř každý si touto životní etapou projde než najde toho pravého,bohužel.Hezký článek:-)
[1]:[2]: Díky moc za uznání vám oběma!
Píšeš opravdu skvělé články, pod tohle se můžu podepsat, vskutku dokonale výstižné, jen tak dál!!
Jsi moc chytrá dívka, děkuji za tvé články.
Moc moc úplně nejvíc Ti děkuji z celého srdce. Nebýt tvého článku někdy bych to co prožívám nepochopila. Jsem stále zamilovaná 15 let. Celou dobu jsem s tím mužem chtěla mimi, ale on nechtěl. Já cítila, že si máme pohnout, ale on svolil kolem mého 40. roku a já už nemohla. Chtěla jsem, abychom našli společné řešení, ale on pořád, že chce svoji krev, měli jsme náhradní matku, ale jemu se nelíbila. Rozhodl se, a já s tím nesouhlasila, že půjde do jiné, jakékoli jen, aby měl své dítě a že je mu jedno kdo to bude a že třeba budeme spolu a vedl divné řeči, že nepočítá, že s ním ta nová bude a že mi neřekne kdo to je a že budeme v trojúhelníku, ale jí řekl, že jsme se před dvěma roky rozešli. V první chvíli jsem chtěla za ní jít a vykřičet tu hrůzu, kterou jsem prožívala, ale neznala jsem jí. Bylo hrozné co jsem cítila za emoce. Rozhodovala jsem se zda s ním být a nebo si to hodit, že jsem se v něm tak spletla, co je to za sobce. Říkal, že nebyl dříve zralý atd. Nakonec jsem v tom zůstala a domluvili jsme se, že nebudu cítit žádný rozdíl, že se nemám ničím zabývat a že se uvidí. Poté mě třikrát odstrčil když jsem se chtěla milovat a dostala jsem tak velký vztek,že jsem si uvědomila, jak jsem byla ochotná klesnout kvůli lásce k člověku. Změnila jsem se v žárlivou vzteklou, všeho schopnou, byla to hrůza. Dohoda zněla jinak. Začala jsem být, to co jsem si nikdy nemyslela, že můžu být. Prožívala jsem hrozná muka. On se s ní scházel, jezdili na výlety a mně odstrkoval. Bylo mi hrozně. Nedovedete si představit, co jsem prožívala po 15 letech věrného krásného romantického vztahu.Byla jsem schopná vzít bouchačku a všechny nás postřílet. Dnes začínáme být přátele, stále ho moje srdce a duše hluboce miluje a zároveň silně nenávidí za to, že nebyl schopen vyřešit problém kompromisem. Paní je člověk, který má během týdně minimálně pět zadaných mužů. Aniž bych chtěla dověděla jsem se pravdu. Má to jako sport, dobře to umí a moje láska byl druhý přítel, jiné muže jsem něměla. Nevím jestli se dám někdy tak dohromady, abych nemusela zůstat do konce života sama. Pro tu paní to byla jedna z adrenalinových sportů. Když jsme spolu naposledy mluvili, tak jsme si říkali, že je nám hrozně, ale to se přece dalo čekat oba rozervaní, ale on ještě navíc se chemicky zbláznil do té střídačky a ona mu řekla, že dítě, které čekala, a potratila bylo s ní a už se s ním rozešla. On je rozervaný na kusy a říká, že neví co má dělat. Je to nechutný. Já mu říkala, musíme najít společné řešení problému, já tě miluju celým srdcem, myslí i duší a nedovedu si představit ani den bez Tebe a on to sobecky udělal a já to neustála v klidu a odpušťění a zamazala si ruce špiclováním atd. Děkuji za radu, jinak bych si to asi musela hodit. Jen nevím co mám dělat když jemu pořád patřím celá. Jak dál? Nevím do dál, jsem rozervaná.
[6]: To, co jsi napsala, mnou hluboce otřáslo. Nejsem sama v situaci, kdy bych se cítila kompetentní k tomu komukoli radit, ale… Určitě si nevyčítej, žes to neustála a místy ses nechovala tak, jak bys u sebe čekala, tohle je extrémní situace a člověka, který by to zvládl jen tak v klidu, si upřímně řečeno nedokážu představit. Ten by musel být svatý – a kdo jsme?
A jestli má cenu takový vztah lepit… Ještě loni touhle dobou bych Ti řekla, že v žádném případě, ten člověk se k Tobě zachoval odporně a nedůstojně – a přes takové věci nejede vlak. Dnes už to tak radikálně nevidím. Záleží na tom, jak to cítíš, jestli bys dokázala odpustit – a jestli by se on dokázal chovat jinak a líp.
A pak… vím, že to bude znít jako klišé, ale tyhle věci chtějí hlavně čas. Čas na to, abyste se oba dali alespoň trochu dohromady, aby bolest už nebyla tak intenzivní. Netroufám si odhadovat, kolik ho bude potřeba, dost možná hodně, protože tohle je opravdu silné kafe. Až ta největší bolest přebolí, budete oba líp vědět, co dál. Vím, že Ti musí být hrozně, ale snaž se hlavně tu bolest nějak zpracovat, vymlátit (do polštáře!), vybrečet, vyřvat… A zkusit odpustit. Vím, že je to zatraceně těžké, sama s tím momentálně taky bojuju, ale stojí za to se o to pokusit. A pokoušet se pořád dokola, protože tyhle věci zkrátka chtějí čas. Ani ne tak kvůli tomu druhému, ale kvůli sobě, obě víme, že nenávidět a milovat zároveň bolí.
Přeju Ti hodně síly.