Ta šílená chuť jít. Dál, ještě dál! Utéct. Zmizet! Kam? Kamkoli. Nemůžu si pomoct. Vlastně mě podobné myšlenky napadají odjakživa. Odjakživa fascinovaně zírám na dopravní prostředky všeho druhu, v noci sním o létání a cosi se ve mně svírá při pohledu na jedoucí vlak.
A přitom jsem v poslední době cestovala dost. Vlastně, víc než kdy předtím.
Asi se právě proto utápím v ponávratové depresi. Zvyknout si zase na běžný provoz. Na lidi, kteří mi zoufale jdou na nervy (z čehož mám často nemalé výčitky svědomí).
Mám chuť se vším praštit a koupit si jízdenku. Jednosměrnou.
Jenže vím, že to neudělám. Jsem až moc spořádaný člověk. Hodná holčička, která dělá, co se po ní chce. Co se od ní čeká. Dělá všechno, co by se mělo.
Br! Leze mi to krkem.
Prý mám neklidnou duši, bylo mi řečeno. Bezpochyby. Jenže duše neklidná a zároveň krajně rozumná a zodpovědná – to je prokletí.
Nehledě na to – nechci jenom utéct sama před sebou? Před svými myšlenkami? Opravdu by ten vtíravý nepokoj kdesi v cizině zmizel? Ze zkušenosti vím, že ne. Možná se jednou stanu světoběžnicí – jen abych zjistila, že se nedovedu zastavit nikde, že mám potřebu utéct odkudkoli.
Někdy člověk vidí jediné štěstí a potěšení kdesi za rohem. Za rohem? Ale za kterým? Obejdete jich stovky – a pořád máte pocit, že ani jeden nebyl ten správný.
Není to ale proto, že zkrátka příliš hledáte? Příliš se zabývám hledáním – a málo nacházením.
Možná se mi to takhle zamlouvá. Možná mě baví hledat – a nechci nalézat. Protože se bojím, že bych v případě nálezu jaksi už neměla nic na práci.
Prozatím vidím jediné řešení. Psát. Psát o cestách. O cestách, které byly. O cestách, které budou. O cestách, které nikdy nebyly – ale kdyby byly, byly by úžasné. O cestách za poznáním. O cestách za čímsi nevyslovitelným.
Zacpu si uši a uteču. Alespoň na chvíli. Alespoň v myšlenkách.
A pak z nich zase honem vytáhnu prsty a budu se učit žít tam, kde se právě nacházím. Protože až to dokážu, až se srovnám se svou osobou a všemi jejími součástmi, tehdy už patrně dokážu žít kdekoli.
Výbronej článek. Pocit, že chci utéct daleko od všeho mám také často..
Ponávratová deprese…to je výstižný pojem, zrovna dnes po návratu z Izraele ji mám….
V cizině mám aspoň trochu pocit, že jsem na chvíli utekla od problémů a pořád dokola mě to láká vypadnout někam daleko…ale trvalý řešení to není :/
Jak vidím, nejsem v tom sama:-) Alcië, tou cestou se Ti splnil jeden z mých snů, doufám, že byl i Tvým.
Mám chuť se vším praštit a koupit si jízdenku. Jednosměrnou.
Jenže vím, že to neudělám. Jsem až moc spořádaný člověk. Hodná holčička, která dělá, co se po ní chce. Co se od ní čeká. Dělá všechno, co by se mělo.
Jéje, NEPSALA JSEM to já?????