Možná jednou odejdeš

Možná jednou odejdeš. Vykoupu se v slzách, slzami posvětím panty svých dveří. Budu čekat.

Čekat s Tebou na Tebe. Je bláznivé se domnívat, že bys někdy odešel doopravdy. Zmizí Tvé ruce, jejich dotek však zůstane v mé kůži. Tvůj obraz vypálený na mé sítnici, Tvá slova nahraná na nekonečné magnetofonové pásce mých nervových vláken. Konečně otisk Tvé duše v té mé. Protože tělo se jednou rozpadne v prach, oči vypadnou z důlků, nervová vlákna se rozpletou. NĚCO však kráčí dál, až za hranici smrti. To NĚCO si Tě bude pamatovat

Budu čekat. Znovu a znovu naplním misku vodou své duše. Slanou. Znovu a znovu budu žádat potvrzení. Vždy ho dostanu. Až oschne poslední slza, ta ze samého dna Života i bolesti, budu vědět – vrátíš se.

Snad brzy. Uslyšíš mé volání, až padnu vyčerpaná na zem, prázdná od všeho mimo víry, nabídnu se celému světu, protože Život i Smrt budou JEDNO. Tehdy se vrátíš. Řeknu Ti:

„Viděla jsem Život a viděla jsem Smrt. Teď však jsem k zbláznění živá.“ Pochopíš a zůstaneš.
Či budu čekat déle. Uplynou roky. Naučím se rozptýlit své slzy do kapek rosy. Můj dech se stane dechem země, má řeč řečí zelené trávy. Zapomenu, kdo jsem, a hlína mě nazve sestrou. Tehdy se vrátíš, vyslovíš mé jméno a vrátíš mě mně samé.

Nebo ještě déle. Nebudu se však bát. Budu umírat a zase se rodit. Má duše si ponese kdesi hluboko svou paměť. Jednou se vrátíš. Snad uplynou staletí. Možná nebudeš krásný. Možná ani já nebudu krásná. Vzpomeneš si však a já si vzpomenu.

Jednou se vrátíš. Nevím kdy. Vím jen, že jednou.

19. dubna 2014