On je beznadějný romantik. Ona stejně beznadějný cynik. Jedno mají ale společné – poezii. Jak se bude dál vyvíjet vztah básníka Filipa a literární historičky Alžběty? To se dozvíte v dnešním díle, který vám jako bonus přináší i úryvky z několika mých oblíbených básní.
Kapitola 10
Od toho dne už se ho vyhodit nepokoušela. Sama sebe přesvědčila, že diskutovat s tím klukem o poezii je věc v zásadě neškodná. A nemohla si pomoct, bavilo ji to. Už jen proto, že to bylo poprvé po několika letech, kdy si mohla s někým povídat o své životní vášni.
Jejich život se v následujících týdnech ustálil do pravidelného rytmu. Filip za ní pokaždé přijel během pozdního odpoledne, poté, co většinu dne strávil psaním diplomky – a když ji na začátku srpna odevzdal, učením se na státnice. Obvykle se spolu posadili na dvorku, dívali se, jak se prodlužují stíny – a mluvili a mluvili.
Po nějakém čase se Filip odhodlal k zásadnímu kroku – přednesl Alžbětě několik svých básní. U svých předchozích známostí neměl v tomhle směru dobré zkušenosti. „Hele, já tomu moc nerozumím, pojď radši do postele,“ odbyla ho svého času Slávka. „Ty si snad děláš srandu! Rýmuje se to a ještě je to o lásce! Takovou pravěkou poezii si strč někam,“ setřela ho pro změnu Sofie.
Alžběta se na něj zkoumavě zadívala a pak uznale pokývla hlavou. „To nebylo špatný. Máš úroveň. Úroveň a myšlenku k tomu, to se dnes jen tak nevidí. Mohl by z tebe být dobrý trubadúr.“
„Takže tobě to nepřijde moc staromódní?“
„Jasně že přijde – a právě proto se mi to líbí!“ Na ta slova mu Alžběta vysvětlila, že dle jejího soukromého přesvědčení končí evropská kultura – nebo přinejmenším zajímavá evropská kultura – plus minus kolem roku 1600 – respektive v čase, kdy renesanci vystřídalo baroko. Baroko Bětka upřímně nesnášela. „No jen se podívej, jak se ti lidi tenkrát oblíkali! Nechápu, jak se vůbec mohli rozmnožit! A ty stavby…! No hrůza, taková přezdobenost! Kam se hrabe pocukrovaná perníková chaloupka! Ale neříkám, že všechno, co přišlo po baroku, bylo špatný, třeba toho tvého Ortena mám fakt ráda, ale stejně… Studovala jsem starší románské literatury. Novější literatura mě moc nebere. Nicméně… hele, nezarecitoval bys mi ještě něco?“
Filip ji ochotně poslechl. Následujícího dne se pak dostavil s milostnou básní, kterou sepsal přímo pro Alžbětu. Dotyčná báseň pochválila, přidala veleodborný rozbor jejích kvalit – a u toho taky zůstalo.
Mladý Adler začínal být pomalu, ale jistě nervózní. Jakkoli Bětku navštěvoval už nějaký ten pátek, jejich vztah stále připomínal sourozenecké sedánky, případně randění dvou velmi přesvědčených katolíků před svatbou. Respektive, bylo to ještě horší – ti katolíci se obvykle alespoň líbají. Jak ale věci posunout dál? Filip si musel přiznat, že v tomhle směru si absolutně neví rady. Jeho předchozí přítelkyně obvykle vzaly iniciativu do vlastních rukou – a nutno říct, že aktivní byly v tomto směru opravdu víc než dost. Od Alžběty se ale zjevně nic takového čekat nedalo. Mladý Adler se ji párkrát pokusil vzít za ruku, ona se mu ale pokaždé vytrhla – a následujících pár desítek minut byla protivná jak pondělí.
Pomalu si začínal zoufat – vše nasvědčovalo tomu, že ta holka ho prostě nechce. Zatímco on byl do ní čím dál tím zamilovanější. A do toho se blížily jeho narozeniny. A ne jen tak ledajaké, jednalo se o celé čtvrtstoletí. Ono význačné datum připadalo na 15. srpna, na den, kdy se krom Filipa narodil také jistý Napoleon Bonaparte, chlápek, před kterým se svého času klepala celá Evropa.
„Bude se jmenovat Napoleon,“ pravila krátce po porodu Filipova matka, zálibně shlížela na svého syna a už si ho představovala na koni v čele obrovské armády.
Filipův otec zareagoval způsobem zcela nečekaným. Poprvé – a nutno říct, že i naposled – se rozhodl své manželce odporovat. „Amálko, já si nejsem jitý, jestli je to dobrý nápad. Podívej, děti by se mu smály. Umíš si představit, jak by na něj pokřikovaly? Napouši, Napouši, co tě to pokouší! Ne, to mu nemůžeme udělat.“ Po několikahodinovém dohadování Amálie ustoupila a souhlasila, že chlapec bude pojmenován dle rodinné tradice – totiž Filip. Přispěla k tomu patrně skutečnost, že byla po náročném porodu přeci jen poněkud unavená.
Co se našeho Filipa týče, byl otci neskonale vděčný. Když si představil, že by měl chodit světem se jménem Napoleon – a zároveň se svým zarytým pacifismem, mírumilovnou povahou a sklonem omdlévat při pohledu na krev, šly na něj mrákoty.
Krom toho, Napoleon proslul i jako lamač ženských srdcí – což se o Filipovi rozhodně říct nedalo. Dlouho si lámal hlavu, kudy má na Alžbětu jít. Poezie zjevně nezabírala tak, jak si představoval. Nakonec se rozhodl pustit se do věci tradičním studentským způsobem – totiž pozvat ji na oslavu, dát si panáka na kuráž – a pak… no, to s jistotou nevěděl, ale doufal, že až v sobě onoho panáka bude mít, budou věci o něco jasnější. Jen doufal, že to celé neskončí jak tažení do Ruska.
Alžběta jeho pozvání s jistým upejpáním přijala. Nebyla zrovna společenský typ a představa partičky slavících studentů jí naháněla upřímnou hrůzu. Dospěla ale k závěru, že se jedná o ideální příležitost, kdy by měla Filipovi sdělit, že mezi nimi dvěma nikdy nebude nic víc než pouhá intelektuální spřízněnost.
Vlastně už mu to chtěla říct dávno, ale… i ona k tomu potřebovala panáka na kuráž. Ne že by se snad bála, ale nějak se jí do toho nechtělo. Nicméně nepříjemné povinnosti neradno odkládat.
Uvědomovala si dobře, že udělat něco podobného veřejně a ještě na něčí narozeniny je všechno, jen ne hezké, ale jakkoli byl mladý Adler bezpochyby milý a chytrý člověk, byl to pořád muž, navíc mladý a pohledný muž – a takový tvor nezasluhoval v Bětčiných očích pražádné slitování. Zamyslela se tedy a přišla na dokonalý – a nutno říct, že přímo ďábelský – plán.
Když toho večera dorazila na kole k Adlerovic chatě, zaslechla už z dálky zpěv a kytaru. Vzápětí se jí naskytl pohled na partu mladých lidí sedících kolem ohniště, opékajících buřty a pijících všechno možné, vyjma čaje a limonády. Než se stihla pořádně vyděsit, někdo jí vrazil do ruky skleničku vína. Vzpomněla si, že se chtěla napít na kuráž – a tak ji do sebe kopla na ex. O pár vteřin později zjistila, že sklenička se jako zázrakem opět naplnila. Nelenila a kopla ji do sebe znovu – po jedné skleničce se jí té kuráže pořád jaksi nedostávalo.
A to už tu byl Filip a představoval jí své kamarády a příbuzné. Sotva dokázala vnímat jejich jména, od oběda neměla nic k jídlu a svět před jejíma očima se lehce pohupoval.
„Tak prosím, prosím, zavřete na chvíli pusu, ať se může gratulovat,“ zařval vzápětí jakýsi tmavovlasý výrostek, o kterém Bětka matně tušila, že se jedná o Filipova bratrance.
„Milý bratránku, dneska máš narozeniny a protože jsi básník, rozhodli jsme se, že ti každý něco pěkného zarecitujeme. A protože jsem to vymyslel já, tak taky začnu.“ Důležitě si odkašlal: „Zde leží Jiří Wolker, básník jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než mohl srdce své k boji vytasit, zemřel mlád dvaceti čtyř let.“
Společnost vyprskla smíchy. Až na Filipa. „Hele, Edo, s tímhle už mě fakt začínáš štvát! Recituješ mi to na každý narozeniny posledních šest let! Ale jen tak mimochodem, mně je dneska pětadvacet, takže čtyřiadvacetiletý neumřu, ani kdybych se rozkrájel.“
„Moment, nenarodil ses náhodou v noci? Já jen, že by se to třeba ještě dalo stihnout… Počkej, nebij mě, snad jsem zas tolik neřek… Kdo jde další?“
Filipovi přátelé a příbuzní se hlásili jeden přes druhého a vykřikovali báseň za básní, přičemž procítěnost jejich recitace se zdála být přímo úměrná množství alkoholu, který do sebe stihli nalít. Bětka cítila, že právě nastává jej chvíle. Měla vše dokonale promyšlené. Připravila si k recitaci jednu středověkou báseň z církevního prostředí, ve které se hovořilo o tom, jak je nezbytné potlačovat tělesné žádosti a že štěstí lze dosáhnout jen a pouze skrze celibát. To přece Filip pochopí, nebo ne?
Vyskočila na špalek, což byl při nestabilitě jejích nohou skutečně výkon, kopla do sebe další skleničku plnou bůhvíčeho a spustila: „Filipe, já bych ti – škyt – taky chtěla – škyt – něco škyt – zarecitovat. Je to – škyt škyt – středověká mravoučná báseň napsaná učeným mnichem a myslím – škyt, že by sis z ní měl vzít – škyt – příklad.“
Jenže v ten moment se něco pokazilo. Později nedokázala přesně určit, co vlastně, patrně to ale úzce souviselo se skutečností, že za poslední hodinu vypila víc alkoholu, než za minulé tři roky a že mu zkrátka odvykla. Nejspíš proto jí ty tři skleničky – z nichž některé byly patrně naplněné něčím mnohem silnějším, než vínem – nadělaly v hlavě takovou paseku. Paseku, v důsledku které jí z úst nevyšel předem nacvičený text, ale něco docela jiného.
„Jak je krásné zlaté mládít
řebas prchá napořád!
Raduj se, kdo chceš být rád:
Nevíme, kam zítřek pádí!“
Shromážděná společnost ji odměnila bouřlivým potleskem, což patrně souviselo s tím, že Bětka zvládla celý refrén bez jediného škyt.
„Bětuško, nechci ti do toho kecat, ale tohle mi nějak nepřijde ani středověké, ani mravoučné,“ ozval se opatrně Filip.
Bety na něj vykulila oči, protože až v tu chvíli jí došlo, co že to doopravdy zarecitovala. A vzápětí se proti své vůli začala smát. „Taky že není! Kolego Adlere, máte zápočet. Tohle byl kousek italské renesance, přímo od Lorenza de’Medici.“ Na ta slova se pokusila seskočit z pařezu. Nejspíš by se rozplácla na zemi jako žába, kdyby ji ovšem Filip nezachytil do náruče.
Napůl čekal, že se mu okamžitě vytrhne, ona to však neudělala. Víno kamsi odplavilo veškerou její nenávist k mužům a všechen její strach – a jí bylo hezky, tak hezky jako už dlouho ne.
„Raduj se, kdo chceš být rád: Nevíme, kam zítřek pádí!“ opakovala se smíchem a myslela jen na to, že ten, kdo ji objímá, je zatraceně dobrý básník a navíc zatraceně pěkný chlap.
Filip se smál taky. Na rozdíl od Bětky opilý nebyl, hospodské revoluční sedánky se Sofií a její partou značně zvýšily jeho odolnost. Ze skutečnosti, že se jeho vyvolená najednou stala tak přítulnou, mu nicméně šla hlava kolem snad ještě víc, než dotyčné z vína.
„Až našetřím nějaké peníze, vezmu tě do Florencie.“
„Sebevrahu! Víš, kolik času jsem schopná strávit v galerii?“
„Určitě ne víc než já!“
A pak už přestal přemýšlet definitivně a prostě ji políbil. Alžběta reagovala víc, než vstřícně. Během několika následujících hodin se od sebe odtrhli jen párkrát, když je oba napadla nějaká báseň, o kterou se nutně museli podělit.
„Byla to ona řeč, ta drahá mateřština
rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína,
v níž k loži sklání se nádherné bezpečí,
byla to ona řeč, jež mluví bez řeči,“
vytáhl Filip svého oblíbeného Ortena. Bětka odpověděla slovy Lorenza de’Medici:
„Neznám hezčí kratochvíli,
do které by se víc chtělo,
než když dva jsou jedno tělo –
kdo to neznáš, zkus to chvíli!“
Mladý Adler byl v šoku. Ta holka, která se ještě včera ani nenechala vzít za ruku, mu tu teď recituje erotickou poezii – a líbá ho jak o život? Uvědomoval si, že pokud by chtěl Alžbětu dostat do postele, tohle byla příležitost vpravdě ideální. Ale protože byl na rozdíl od ní střízlivý, uvědomoval si zároveň i něco jiného – a sice, že jeho vyvolená je sťatá jak doga, absolutně netuší, co dělá – a kdyby využil situace, riskoval by, že jejich první sex bude zároveň i poslední. A to riskovat nechtěl. Přijít o tu nejpoetičtější ženu, jakou kdy poznal, bylo riziko až příliš velké.
Nakonec mu Bětka usnula v náručí. Oblečená.