Vzhůru za Filipem. poněkud naivním studentem s poetickou duší a sklony k neuróze a za jeho femme fatale Alžbětou, bývalou vědkyní a eko bio milovnicí slepic, která má sklony pro změnu k mysantropii. Zaručuju vám, že s touhle dvojkou se nudit nebudete!
P.S.: Někdy si říkám, že tenhle příběh by se klidně mohl jmenovat Jak básníci neztrácejí naději. Ale na to už má autorská práva někdo jiný…
Kapitola 9
Když Alžbětu o pár hodin později vyrušil zvonek, nejdřív vykoukla z okna, aby zjistila, koho že to k ní čerti nesou. Naskytl se jí pohled, v důsledku kterého jí doslova spadla čelist. Před vraty stál ten nemožný kluk, co jí včera málem přejel slepici – a v ruce držel pugét. Alžběta byla odjakživa přesvědčená, že muž s kyticí v ruce je něco jako yetti – spousta lidí o něm mluví, ale když se jich zeptáte, kdy, kde a jak ho vlastně viděli, dozvíte se, že ve skutečnosti jde o historku, kterou jim líčil bratranec z druhého kolena, kterému ji zas povídal jeho strýc, který ji slyšel před dvaceti lety od opilého dřevorubce někde v hospodě, přičemž si sám nedokázal vzpomenout, jestli náhodou nebyl tenkrát opilý taky.
Pro jistotu si důkladně protřela oči. Ale ať se dívala, jak se dívala, pořád viděla totéž. Chlapa s kytkou, co vytrvale mačká její zvonek. Vyšla tedy ven, aby se na ten přírodní úkaz podívala zblízka.
„Co tady sakra chcete?“ houkla na dotyčného přes vrata.
Filip strávil předcházející hodinu tím, že si připravoval, co jí vlastně řekne. Její hlas ostrý jako břitva mu ale dočista vzal vítr z plachet. A tak z něj namísto naučeného projevu hodného britského parlamentu vypadlo stručné a upřímné: „Chtěl jsem vás jen pozdravit a něco vám dát. Tak co kdybyste odemkla? Ten dárek by se přes vrata předával dost špatně.“
Jestli byla Alžběta před chvílí šokovaná, teď se zdála ještě šokovanější. Ovšem zachovala si dost rozumu na to, aby si uvědomila, že přímo před jejím domem stojí ztělesnění toho, co považovala za svého Nepřítele s velkým N. Už zde bylo řečeno, že Bětka nenáviděla lidi. Sluší se dodat, že mezi lidmi byli tací, které nenáviděla ještě o něco víc, než ty ostatní. Za prvé to byli muži. Z mužů pak obzvláště mladí muži. A vůbec nejvíc mladí a pohlední muži.
Dle Alžbětina osobitého výkladu Bible stvořil Bůh mladé a pohledné muže z Evina žebra, protože jí chtěl dát pořádně sežrat to utržené jablko. Usoudil totiž, že rodit děti v bolestech je za podobný hřích trest zcela nedostačující. A tak stvořil tyto škůdce lidského rodu, aby po věky věků lámali ženám srdce – co, lámali! Aby z ženských srdcí rovnou dělali kůlničky na dříví.
A teď jeden z představitelů té ďábelské chásky stál přímo před Alžbětiným domem. Důkladně si ho prohlédla. Hezký byl tedy víc než dost, s tou vysokou postavou, černými vlasy sčesanými ke straně a až podezřele pěknou tvářičkou. Usoudila, že výčet jeho hříchů bude tím pádem sáhodlouhý. Alespoň pět nemanželských dětí, na které samozřejmě neplatí alimenty, osm rozpadnuvších se manželství, deset vynucených potratů a tři oběšené gymnazistky. Plus minus – třeba se nějaká z nich utopila.
No, pokud si za další oběť zvolil doktorku Alžbětu Fügnerovou, tak spláče nad výdělkem. Jen počkej, ty prevíte, já ti ukážu, pomyslela si Bety plna spravedlivého hněvu. Pomsta bude sladká! Ať žije feministická internacionála! Tedy, Bety ve skutečnosti feministky moc nemusela, muže ale nesnášela ještě o dost víc a hlavně, podobné zvolání jí přišlo stylové.
Chvíli zauvažovala, zda ho nemá prostě nechat stát venku, pak ovšem dostala mnohem ďábelštější nápad. „No tak prosím, pojďte dál.“
Podal jí kytici. „Je od nás ze zahrady. Doufám, že se vám bude líbit.“
„To nevím, milej pane, já na kytky moc nejsem. Vím ale o někom, kdo je dokáže ocenit mnohem líp.“ Na ta slova se s kyticí odebrala ke kozímu chlívku a Filip mohl jen zírat, kterak tajně otrhaná chlouba matčina záhonu mizí v nenasytném žaludku – tedy vlastně žaludcích – hraběnky Esclarmondy, neboli Bětčiny kozy.
„Tak to máme vyřízené. Ještě něco?“
Mladý Adler na chvilku zauvažoval, zda se nemá otočit na podpatku a vyklidit pole. Pak se ale rozhodl pro opačný postup. Ostatně, jen zbabělec se dá odradit první porážkou.
„Ano. Rád bych si s vámi popovídal o poezii.“
„Hmm… vážně?“ sjela ho pohrdlivým pohledem. Co ten asi tak může vědět o poezii? Maximálně se naučil dvě tři čtyřverší, s jejichž pomocí dostává holky z šatů.
„Ano. Píšu o ní diplomovou práci na fildě. Taky zkouším skládat vlastní básně. A rád bych si popovídal s někým, kdo poezii rozumí.“
„Jenže milej pane, já na nějaký povídání nemám čas. Mám spoustu práce.“
„Třeba bych vám mohl nějak pomoct…“
Pohlédla na něj s výrazem, s jakým se dívá kobra na myš těsně předtím, než ji spolkne. „To byste určitě mohl. Potřebuju vyčistit kurník. Tady máte lopatu a kbelíky. Prosím, ten slepičák můžete vozit rovnou na zahrádku na hnojiště.
Následující dvě hodiny strávila Alžběta usilovným předstíráním četby, ve skutečnosti však pokradmu pozorovala Filipa, kterak se lopotí s úklidem kurníku, přičemž se pokouší nepraštit sám sebe lopatou, nezakopnout o žádné z kuřat – a neuklouznout po jejich exkrementech. Ona sama se pro změnu pokoušela nevyprsknout smíchy, pohled na něj byl vskutku komický. Jen zkuste dát intelektuálovi do ruky lopatu! Těžko říct, kdo z nich dvou se nadřel víc, ale nakonec uspěli oba – mladý Adler s kurníkem i Bětka se zachováním dekora.
„Tak prosím, máte hotovo.“
„Skvělé. Děkuju a můžete jít.“
„Cože? Vy mě teď pošlete pryč?“
„Jistě. Co jiného? Práce je hotová, nemáte tu víc co pohledávat.“
Filipovi se zatmělo před očima. To je ta ženská vážně až tak nepřístupná? Nebo na ni prostě jen šel ze špatné strany? Zhluboka se nadechl a začal recitovat:
„Dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –
srdečně přijat, každým odmítán.“
Alžběta se na chvíli zarazila. Ale ne na dlouho. „Jestli myslíte, že mi s tímhle vyrazíte dech, tak jste vedle jak ta jedle. Villonovu Baladu umí každý druhý gymnazista.“
Filip jí už už chtěl oponovat, že patrně mnoho gymnazistů za život nepotkala, pak se ale rozhodl zkusit to jinak.
„Poznal jsem na své krušné pouti,
že v zoufalství a beznaději,
bolestí když se srdce rmoutí,
víčka se v hořkém pláči chvějí,
že prací člověk bezpečněji
zaostří mysl k nové síle
a život víc dá ve svém ději
než školy textem v řeckém díle.“
„No dobře, dobře… píšete tu vaši diplomku na Villona? Říkám vám rovnou, že konzultace neposkytuju.“
„To jsem od vás ani nechtěl. Jen mám chuť povídat si o poezii s někým, kdo se v ní vyzná. A ne, na Villona nepíšu. Moje práce má název Komparace tematizace smrti v poetickém díle Jiřího Wolkera a Jiřího Ortena.“
„To zní jako zajímavý námět. Jen si nejsem jistá, jestli někdo ve vašem věku vůbec může být schopný pochopit…“
„Wolkerovi bylo tolik, co mně, když umřel. Orten byl dokonce mladší. Myslíte si, že je vše vždy jen o věku?“
Změřila si ho zkoumavým pohledem. Rozum jí říkal, že s ním už dávno měla vyrazit dveře, ale… když ho ještě trochu vyzkouší z poezie, nic se přece nestane, že ne?
„Kamenem, blátem, ano, ale smrt nelze zabít,“ vylétlo z ní potichu, jaksi mimoděk – a hlasem o dost méně chladným, než zamýšlela.
„A duši rozmetat nelze,“ dořekl za ni Filip. „Ano, Ortenovu Noční mám zrovna moc rád.“
Alžběta se odtáhla. Ve způsobu, jakým vyslovil poslední verš, bylo něco, co jí pohnulo mnohem víc, než by chtěla. „Ale teď už byste vážně měl jít.“
„Co kdybych se stavil zase zítra?“
Vlastně ani nevěděla, co mu na to řekla, nicméně další den tu byl jak na koni.
„Mám pro vás zase kytici. Ale tentokrát ji koze radši nedávejte, jsou to růže a ty mají trny.“
Nemohla si pomoct a začala se smát.
Ten kluk ji chce pouze povalit!
[1]: Počkej na pokračování a uvidíš…