Prostě Tě přijímám

A zase chvilka poezie. Tentokrát úryvek z textu vzniklého na začátku loňského června, v oněch vzácných dvou týdnech, kdy jsem se cítila… no, tak báječně, jako se cítím právě teď. Jedná se o delší skladbu, jejíž první část je cosi na způsob básně v próze… jenže natolik patetické, že si ji prostě netroufám zveřejnit celou.

Nicméně i cenzurovaná verze vyjadřuje to, co jsem chtěla říct.

Že každý člověk má celý vějíř tváří. A zatímco některé jsou krásné, jiné se zdají být zcela bez půvabu.

Že každá povaha má celý vějíř vlastností. A zatímco některé jsou úžasné, jiné se zdají být hrozné.

A že milovat znamená přijmout to všechno.

Proto…

Přijímám.
 
Přijímám lásku Tvou, přijímám ráje díl
Přijímám beznaděj, bolest, cos způsobil
Přijímám propast Tvou, jíž jsem se zalekla
Dnes vím, že nebesa nelze znát bez pekla
Pohled můj na Tebe není víc nevinný
Znám Tvoje propasti, znám Tvoje hlubiny
Znám, co Tě pohladí, znám, co tě zkruší
Tisíc Tvých podob znám i Tvoji duši
Krásu i ošklivost, lásku i viny
V čem se mi podobáš i v čem jsi jiný
To všechno miluji, před tím vším klekám
Ruce Ti podávám… a pak jen čekám
 
Je to jako
Úder do gongu
Zní a rozplývá se v nekonečnu
Slovo „čas“ ztratilo svůj význam
Věděla jsem, že přijdeš zas
Po všechny ty dlouhé roky
Roky mě neděsí
Vždyť znám ty okamžiky
Kdy století podá ruku minutě
A řekne: „Jedno jsme“
Čekám na Tebe
V čase i mimo čas
 
5. června 2016

Jen snad poznámku – čekat pro mě neznamená sedět s rukama v klíně a doufat, že někdo vaše problémy vyřeší za vás. Dnes už bych to slovo patrně ani nepoužila. Protože to, co chci, to, co je potřeba… Znamená prostě cítit se dobře, smát se na celé kolo, přijímat věci, jak jsou, ale zároveň se jimi nenechat převálcovat – a pokud vám nějaký hlas řekne, abyste něco udělali, pustit se do toho, po hlavě, s vášní… protože…

Člověk, který něco udělá, riskuje, že může něco zkazit. Ale ten, kdo nedělá nic, má jistotu, že nakonec zkazí úplně všechno.

Mějte se báječně a ŽIJTE!!