Hlavu vzhůru! Protože nechat ji svěšenou směrem k dláždění, případně zírat neustále do mobilu/tabletu/apod. znamená připravit se o spoustu pastvy pro oči. Obloha, stromy… ale i normalizační autobusové zastávky často nabízejí pozoruhodný výhled, o který by bylo škoda přijít.
Předpokládám, že jste očekávali další optimistický zamilovaný článek přetékající pozitivním myšlením. Nejspíš právě proto jsem ho nenapsala, ráda dělám přesně to, co se ode mě nečeká. Nicméně pokud toužíte po tradičněji pojatém tématu týdne a po koňské dávce optimismu ve slovech, určitě si přečtěte můj text Radosti, ty jiskro boží.
Někdy ovšem na to, abychom se cítili líp, stačí prostě se podívat na něco krásného.
Dívejte se tedy, co nejvíc to jde. Sama jsem tím koukáním a okukováním dočista poblázněná, rozevírám doširoka oči, nejraději bych je ani nezavírala, tolik té krásy kolem je!
Pozdravy posílá vaše k zbláznění šťastná a k zbláznění živá (jo, jako v Romanci pro křídlovku, sláva Hrubínovi!) – Julie.
Cestou po ulici…
A jaro rozkvétá…
„Já si létám, já se vznáším…“
„Hledám dům holubí…“
Pánubohu do oken aneb obloha
„Měsíčku na nebi hlubokém…“
K zbláznění šťastná Miriam?
To je úúúžasnééé!
Fotky jsou také překrásné a já ti moc držím palečky, aby ti to štěstí vydrželo napořád!
Kdyby ti zbylo, či přebývalo, prosím…, pošly mi také trošku. Jen maličko, stačilo by.:-)
[1]: Milá Sugr, posílám, posílám, představ si, že jsi právě dostala veliký balíček, můžeš rozbalovat, najdeš ho tam přesně tolik, kolik je potřeba:-)
Kdyby jen tak nastal den, kdy by všichni lidi vylezli ze svých zákoutí a prozkoumali to, čemu se říká příroda. Začali by se spolu spontánně bavit a veškerá elektronika by zůstala někde hluboko zamčená v kufru pod postelí. Myslím, že by to byl celkem dobrý začátek k tomu, začít žít opravdově a být součástí okolního dění, ne opotřebovaných displejů našich telefonů.
Ta dívka s deštníkem krásně levituje, třeba jí někdy potkám. 🙂
Krásné fotky u článek mě zaujal, mluví mě z duše, ráda obdivuji svět kolem sebe a rád se vznáším…