A k čemu mi ta vejška byla? – Úvahy absolventky

Je to zhruba dva a půl roky, co jsem definitivně zabouchla dveře univerzitní budovy, pevně rozhodnutá se tam víc nevrátit. (Tedy maximálně na toaletu, když půjdu okolo, je volně přístupná a zadarmo…) Včerejší setkání s kamarády, kteří se v akademickém prostředí stále pohybují, mě však přimělo si nad mou vysokoškolskou dráhou zpětně trochu zapřemýšlet.

Předesílám, že jsem absolvovala magisterský dvouobor na fildě v Praze a další lidé, o kterých bude v článku řeč, jsou buď z fakulty stejné, nebo podobně zaměřené. Níže uvedené strasti a slasti absolventů znám na sobě a na spoustě lidí, se kterými jsem se v posledních letech setkala, ale ne, nemám na to statistiku a nedokážu říct, kolika procent českých studentů se to týká. Kdybych to však měla brát podle svého okolí, řekla bych, že určitě nejméně nadpoloviční většiny. To byla jen malá poznámka pro případné šťouraly a pátrače po zdrojích. A teď pojďme na věc:

„Uáá, pomóc, nevím, co se sebou!“

Takhle nějak zní patrně nejčastější věta, kterou jsem slyšela od čerstvých absolventů, případně studentů závěrečných ročníků. No dobře, obvykle to neříkají takhle dramaticky, ale obsah rozhodně platí. A abych neryla jen do druhých, dodávám hned, že jsem si mnohokrát řekla – a občas ještě říkám – to samé.

Jenom aby bylo jasno – není tím myšleno, že by se student či absolvent zbláznil. Jen… dotyčný je či má brzy být vypuštěn do dospělého života – a on nevím, co si s ním sakra počít. Respektive, co dělat.

Nebo dokonce, jak se realizovat, jak najít nějakou činnost, která ho bude naplňovat a zároveň živit.

Což je krásná a odvážná myšlenka… jen pro mnohé až moc krásná a odvážná. Mnozí se naučili, že výše uvedené v zásadě patří pouze do literatury (přesněji červené knihovny či sci-fi) a v reálném životě zbývá jediné – obíhat firmy či státní instituce a… „prosím, moc prosím, nechtěli byste mě u vás v kanceláři?“

Čímž netvrdím, že je něco špatného na práci v kanceláři. Jen…

je obrovský rozdíl v tom, dělat něco, protože chcete – nebo proto, že máte pocit, že na víc nemáte.

A já vidím spoustu šikovných mladých lidí, co vycházejí z univerzit s přesvědčením, že sice umí přečíst knihy na zkoušku, nadrtit se pojmy a napsat esej… ale tím jejich schopnosti začínají a taky končí.

A pozor, pokud si myslíte, že se výše uvedené týká pouze těch, co během studia neviděli práci ani z rychlíku, musím vás vyvést z omylu. Zhruba 90% lidí z mého statistického vzorku během studia nějakým způsobem pracovalo. Nezdá se ale, že by je to před výše uvedeným přesvědčením nějak ochránilo.

Vzpomínám si na jednu dnes už bývalou kamarádku, která poslední roky na fakultě prakticky při každém našem setkání nadávala na poměry na oboru, který studovala. Proto mě nesmírně překvapilo, když mi jednoho dne řekla, že chce na dotyčném oboru zůstat na doktorát. Když jsem pak uslyšela její vysvětlení, proč to vlastně dělá, div jsem nevzala druhou o zem:

„Víš, já mám pocit, že vlastně nic jiného neumím…“

A já si říkám, co to je proboha za školu, která v člověku vytvoří pocit, že z ní nemůže odejít, bez ohledu na to, jak moc ho štve, protože… jinak vlastně nic neumí, jinak je úplně k ničemu??

Samozřejmě, můžete mávnout rukou, že jde o ojedinělý případ. Jenže ne, tak to není. Podobných lidí znám mnohem víc, jen málokdo z nich dokáže svůj problém pojmenovat tak na plnou hubu.

Poznámka: tohle nemám být žádný útok na doktorandy. Ve vědě je spousta skvělých lidí, kterých si upřímně vážím. Jenže, jak už bylo řečeno, vždycky jde o to, PROČ věci děláme. A je jistý rozdíl v tom říct si „jo, já mám super nápad, budu dělat výzkum, to je skvělý“ a „no jo, já asi budu muset dělat výzkum, protože… jinak nic neumím.“

Tak si říkám, jaký by to asi bylo, kdyby to fungovalo jinak. Kdybychom měli školství, které by lidem pomáhalo objevit jejich silné stránky, ukázat jim, v čem jsou dobří – a vnuknout jim myšlenku, že právě tohle je může jednou živit. A ne v nich výše uvedené totálně zadupat.

Možná by to znamenalo míň frustrovaných (nejen) mladých lidí. Míň promarněného potenciálu.

Nemyslím, že tohle je primárně úloha vysokých škol. Spíš těch základních a středních. Které v tomhle směru ovšem stejně selhávají.

Neříkám, že tuším, jak výše uvedené řešit. Říkám jen, že pokud lidé z univerzit a z jiných škol odcházejí s pocitem, že:

• jsem k ničemu
• nic neumím
• nevím, co chci dělat
• stejně to nemá cenu, tak to prostě překlepu do důchodu… jestli teda nějaký bude
• jóó, už je to za mnou, už do té zatracené školy nemusím
• k čemu to vlastně celé bylo??

…tak je něco špatně. Něco je hodně špatně.

(Pro úplnost, výše uvedené výroky se zdaleka všechny netýkají mě, jsou v zásadě náhodně posbírané z mého okolí.)

V mnohém se ale plácám taky. Vylezla jsem z univerzity s pocitem, že vlastně neumím nic užitečného, že moje kreativita je zadupaná kilometry pod zem a můj sloh zničený psaním akademických kostrbatostí. Rok a půl jsem strávila prací v instituci jménem základní škola, z níž jsem si odnesla dva poznatky – a) tohle prostředí není pro mě, b) pokud mně samotné je dotyčné prostřední natolik nepříjemné, je fakt rozumné mu svěřit své děti? Díky čemuž jsem si nemálo rozšířila obzory ohledně domácího vzdělávání.

Teď něco přes rok funguju jako OSVČ, což je modus videndi, který mi vyhovuje. Stále v oboru, který jsem vystudovala… jen s pocitem, že už to nebude na dlouho, že přišel čas se přesunout jinam.

A pak ten velký strach…

Smím dělat něco, na co nemám papír?

A v zásadě mi hned dochází, jak je to absurdní. Protože jestli mě vysoká škola něco naučila, tak to je – mimo jiné – vyléčení z víry v ó svaté tituly. Jako středoškolačka jsem byla schopná vzhlížet k lidem, co nějaký měli, s téměř posvátným obdivem. Dnes, po letech na univerzitě, vím, že papír nevypovídá nic o lidských kvalitách, velmi málo o schopnostech a někdy možná něco o znalostech, ale… v zásadě mít papír znamená právě jen… mít papír. A pak upozorňuju zahraniční turisty na roztomilý český zvyk dávat si ty tituly i na hroby. (Věřte nebo ne, ve světě je spousta zemí, kde se to nedělá.)

A teď trochu té pozitivity

Protože nechci, aby můj článek vyzněl jako hejt na vysoké školy. Pořád si totiž dokážu vybavit to nadšení, se kterým jsem do univerzitní budovy vstupovala poprvé. Vybrala jsem si obory, které byly doslova mé vysněné. Dobře, první rok byl drsná srážka s realitou, která s mými idealistickými představami dost zamávala. Přesto jsem si něco z toho nadšení uchovala zhruba do půlky navazujícího magisterského programu, kdy zbyla už jen touha nějak to doklepat do konce.

Na začátku jsem však šla na vejšku ráda, s nadšením a ze svobodné vůle. Myslela jsem si, že vím, co chci. A to, že jsem po letech zjistila, jak moc jsem byla vedle, má svou hodnotu. Jinak bych možná dodnes plakala pro nesplněný sen a nikdy se nedozvěděla, že nebyl pro mě.

A především, je tu TO, kvůli čemu to celé stálo za to.

Lidi, lidi, lidi.

Říkám si, že kdyby to jediné, co mi vejška přinesla, byl můj snoubenec, kterého jsem na ní potkala, stálo by to za to a vyvážilo by to veškerá negativa.

Krom toho, těch fajn lidí se tam našlo víc. Abych byla přesná, většinu opravdu fajn lidí, které znám nebo jsem znávala, jsem potkala právě na vysoké škole.

A ještě jsem vděčná za:

• vyučující, kteří nás vedli k samostatnému myšlení (s pár jsem měla tu čest…)
• spolužáky s totálně odlišnými názory, kteří mi byli velkou školou tolerance
• studijní pobyt v zahraničí a splnění několika cestovatelských snů
• možnost pobývat v centru města a ještě víc ho prošmejdit
• večírky, legrácky a zásobu historek pro mé děti a vnoučata

Na své studium se můžu dívat dvěma způsoby:

• jako na období, které mě absolutně nepřipravilo na praktický život a nijak mi nepomohlo v hledání toho, jak se uplatnit.
• nebo jako na dlouhý, dlouhý seznamovák plný báječných setkání, (někdy i) intelektuálních debat u piva (vína/vodky…), kolektivního blbnutí a sem tam i zajímavých knih.

To druhé si chci uchovat ve vzpomínkách. S vlivem toho prvního se ze všech sil snažím vypořádat… a vzpomenout si, kým vlastně pod těmi nadrcenými definicemi jsem.

P.S.: Jestli jsou mezi vámi nějací další absolventi/studenti, určitě uvítám jakékoli postřehy. A pokud máte ze svého okolí jiné, pozitivnější zkušenosti, sem s nimi, ať si společně ten obraz českého školství trochu vylepšíme!