Napadlo vás někdy, že v mlze se nemusejí skrývat jen všemožné nástrahy, ale i tajné dveře? A pokud tam jsou… co je asi za nimi? Středoškolačka Agnes se ztratí své třídě uprostřed túry na běžkách. Mlha je všude kolem ní – a klika k mlžným dveřím na dosah. Co asi Agnes objeví na druhé straně?
Následující povídka vznikla na základě snu, který se mi zdál před mnoha lety – a na svět jí pomohl úžasný kurz od Martiny Heš Hudečkové Vytvořte si psací návyk za 21 dní, který tímto vřele doporučuju. Jakkoli mé korona-období se vydařilo ve všech směrech, tohle byl parně jeden z jeho nejplodnějších a nejzábavnějších momentů.
***
Mlha je tak hustá, že téměř nedohlédne na špičky vlastních lyží. Zahalila ji jako chomáč vaty.
‚Ne, závoj. Je to závoj.‘
Nastraží uši, ale neslyší nic. Jen křupání sněhu. Kde jsou ostatní?
Měla by křičet, měla by se po nich shánět.
Neudělá to. Něco v ní se z té mlhavé samoty tetelí divokou radostí. Něco, co se právě probudilo. Něco, co rozechvívá její nitro jako harfu.
Podivná, nebezpečně krásná melodie.
Měla jim to říct. Přiznat, jak mizerná je lyžařka. Že na túru na hřebeny prostě nestačí. O co jí vlastně šlo? Dokázat všem, kteří jí tvrdili, že si po devíti letech domácího vzdělávání na gymplu neporadí, jak moc se spletli? Že i když je dcera mámy spisovatelky a táty s OCD, i když sama píše, navíc nekouří a nosí sukně, je přesto přese všechno úplně normální? Úplně normální holka, která zvládne to, co ostatní, která dělá to, co ostatní?
Ostatní teď byli pryč.
Zbyl jen sníh, les a mlha.
Náhle je o pět let mladší, zírá do mlhy z bezpečí obýváku a slyší mámu, jak se ptá: „Tak co myslíte, že je tam venku? Co je pod mlhou?“¨
Neví už, co řekly ostatní děti ze skupiny, dokonce ani Tonka, její starší sestra, vzpomíná si však na vlastní odpověď.
„Dveře.“
„Dveře? To zní zajímavě, Any. A kam vedou?“
„Počkej, mami. Snažím se je otevřít.“
A už je zase zpět v přítomnosti, ztracená uprostřed hor, a jako tenkrát natahuje ruku a šátrá po hustším cáru mlhy, který připomíná kliku. Konečně ho nahmatá – a stiskne. Zdálo se jí to, nebo opravdu uslyšela cvaknutí?
‚Začínám bláznit. Měla bych se sebrat a zkusit najít ostatní. Je tu zima.‘
Odrazí se a plácá se kupředu, lije z ní pot a přesto má pocit, že se nikam nehnula. Jistě, je na jakési cestě. Kam ale vede? A ostatní? Nebylo tu někde rozcestí? Protože ten sníh… Je čistý a hladký, znepokojivě hladký. Tudy se rozhodně žádná školní třída nepřehnala.
Kde vlastně stopy zmizely? Nevzpomíná si.
A pak— Zdá se jí to, nebo v dáli před sebou zahlédla světlo? Zrychlí, jak nejvíc dokáže. Ne, nebyl to sen. O pár minut později se z mlhy vyloupne obrys horské chaty.
Sundá si lyže, opře je o stěnu a vezme za kliku. Třeba jsou ostatní uvnitř. A kdyby ne, alespoň se zahřeje.
Přivítá ji teplo a vůně dřeva. Ocitne se v malé, otlučené hospodě. Barový pult, stoly a několik židlí. Až na servírku a mladíka usazeného u stole v roku je zde prázdno.
Váhavě pozdraví.
Žena za barem se na ni usměje. „Dobrej, dobrej. Tak co to bude, slečinko?“
Agnes se hryzne do rtu. „Bohužel nic. Já… zapomněla jsem si peněženku. Mohla bych se tady jen trochu ohřát?“
Žena se už už chystá k odpovědi, mladík ji však předběhne. „To nevadí, pozvu tě.“
Zvedá se ze svého místa v rohu. Agnes na něj překvapeně zírá. Jako by ho už někde viděla. Ale kde? Snad to nebylo skutečné setkání, snad se jí o něm zdálo v nějakém dávném snu, který zapomněla hned po probuzení a jehož stopa přesto zůstala ukrytá kdesi v zadních koutech její mysli. Protože jinak by si určitě dokázala vzpomenout, ten kluk vypadá zvláštně, tmavé vlasy mu u strany dělí pečlivě učesaná pěšinka a na sobě má košili a vestu jako z jiných časů, jako z nějakého filmu pro pamětníky. A přesto – nebo právě proto? – je až znepokojivě hezký.
„Dáš si svařák?“
„Jo, ráda.“ Obává se, aby servírka nechtěla vidět její občanku, je jí teprve šestnáct, ale žena se na nic neptá a tak si o chvíli později oba odnášejí kouřící hrnky.
„Mám moc ráda mlhu,“ vyhrkne Agnes a v následující vteřině má chuť si nafackovat. Sedí u stolu s pěkným klukem a to jediné, nač se zmůže, je takhle stupidní konstatování?
On z ní nespouští pohled. Má tak tmavé oči, skoro černé. Oči, ve kterých je snadné zabloudit.
„Zvláštní… Já taky. Co vlastně vidíš, když se do ní díváš? Co myslíš, že je pod mlhou, Agnes?“
Div nepřevrhne hrnek – a v příští vteřině do sebe kopne půlku jeho obsahu. Aby zmírnila svůj šok. „Jak víš, jak se jmenuju?“
Neodpoví, jen se usmívá. „Co je pod mlhou, Agnes?“
Další lok svařáku. Začíná se jí točit hlava. Má prázdný žaludek – a není zvyklá pít.
„Dveře.“
„Dveře? To zní zajímavě… A kam vedou?“
„Počkej,“ zašeptá sotva slyšitelným hlasem. „Snažím se je otevřít.“
Mladík natáhne ruku a zlehka se dotkne té její. S Agnes se zatočí svět. Z čeho vlastně? Z vína, nebo z podivné romantičnosti té situace? Neví, ale svět se točí dál.
„Opatrně, Agnes. Ne tak rychle. Není rozumné bezhlavě vstupovat do dveří, o kterých nic nevíš.“
Ona však dál šátrá po klice. Místo ní nahmátne jeho ruku. Pevně ji stiskne.
„Opatrně, Agnes. Musíš si být jistá, vědět, co otvíráš a proč. Víš to?“
Drží se jeho prstů… a svět kolem ní zvolna ztrácí obrysy. O pár vteřin později se propadne do tmy.
***
Když se probudí, leží na zádech. Zabalená do čehosi, co nedokáže rozpoznat. Kdosi ji zvedá a nakládá do vozu. Není to sanitka? Ale proč? Co se stalo?
Tiše zasténá. Pořád se jí točí hlava – a nic nechápe.
„No sláva, tak jste se nám probudila. Nemusíte se ničeho bát, vezeme vás do nemocnice.“¨
„Do nemocnice?“ překvapeně zamrká. „Ale já jsem v pořádku! Nechápu…“
„V pořádku? To sotva. Málem jste umrzla. Kdybychom se k vám dostali jen o trochu později, mohli bychom vás vézt rovnou do márnice. Musela jste v tom lese ležet zatraceně dlouho.“
„V lese? Já ale neležela v žádném lese. Byla jsem v chatě, seděli jsme u stolu…“
„V chatě? Tak to těžko. Tam, kde jsme vás našli, široko daleko žádná chata není – a pokud vím, ani nikdy nebyla. Ležela jste ve sněhu – a nejspíš byste tam zmrzla, kdyby vás nenašel ten kluk a nepřivolal nás.“
Agnes zbystří. „Jaký kluk?“
„Co já vím… Asi ve vašem věku, tmavovlasý a divně oblečený.“
Pokusí se zvednout hlavu – aby ji s bolestným zasténáním vzápětí nechala klesnout zpět. „Kde je? Ten kluk… Kde je teď?“
„Jo, to bych taky rád věděl. Když jsme vás našli, vypařil se. Kolegové se po něm šli podívat, nerad bych, aby tam umrzl, nebyl zrovna oblečený na couraní venku v mrazu. A teď už raději mlčte, ať se nevysilujete víc, než je nutné.“