Miluju zimu. Tu skutečnou, mrazivou, se sněhem. Zimu opravdu zimní. Stejně jako miluju prosluněné a voňavé jaro, léto horké až k padnutí, podzim jednou mlhavý a podruhé bláznivě barevný. Miluju kterékoli roční období, které je tím, čím být má, zcela, plně, až na doraz.
Děsí mě šeď a neurčitost. Děsivá byla loňská zima, bez sněhu i bez slunce, bez barev, bez čehokoli. Nejhorší měsíce mého života. Peklo, které počasí nevytvořilo, ale dokonale podkreslilo. Zima se sněhem je živá. Zima jako ta loňská připomíná umírání. Dlouhé a hrůzné.
A letos, letos je za oknem zas vše na svém místě. Na Silvestra padal sníh. Vyklonila jsem se z okna a svým dokonale nemelodickým hlasem vyřvávala Ódu na radost. Co mohu čekat od toho, co přichází? Nevím. To, co jsem nazvala Zlým rokem, trvá již čtrnáctý měsíc. Konec v nedohlednu.
Přesto přese všechno se opíjím krásou zimy. Vzpomínám na pohádky, kterým jsem věřila… Jako malá holka? Ne, ještě docela nedávno. Předtím, než se můj svět rozbil. Chci jim věřit zase, ale mám strach. Reality je zde až příliš. A stejně, stejně mi padající sníh znovu a znovu kreslí mou dávnou Kouzelnou lucernu.
nenechte se zmást, ta fotka je dva roky stará…
A já jsem živá, tak živá, že se to až nedá vydržet. Má krev se mrazem rozproudila, místo aby zchladla. Toužím udělat to, co jsem dělávala, než jsem poznala jeho. Vyběhnout ven a NĚCO hledat. Nikdy jsem nevěděla, co přesně to je. Pochopila jsem až nedávno. Až poté, co jsem to díky němu našla. Vedle něj. S ním.
Úplnost. Vědomí, že vše je, jak má být, že svět je CELÝ. Celistvý. Protože já jsem CELÁ.
Nic víc, nic míň. Těžko se to popisuje. Jak vyjádřit něco, nač jazyk nemá slova? A co jsem zažila jen velice krátce? Čeho jsem se sotva dotkla?
Párkrát jsem se snažila o tom mluvit. A vždycky jsem zjistila, že to nedovedu. Nikdy nikdo nerozuměl, co se pokouším popsat. On přirozeně taky ne.
Problém je, že teď vím, že i když vyběhnu do města a prohledám ho celé křížem krážem, TO nenajdu. Stejně jako jsem to nenašla tam daleko, v jiné zemi, tisíc kilometrů odsud. Ať půjdu kamkoli, budu to stále já. Já – roztržená. Na to si člověk může zvyknout, čtrnáct měsíců je dlouhá doba. Ale smířit se? To ne.
A přesto mám jen těžko potlačitelnou chuť běžet ven, ven do té nádherné zimy. Udělat něco strašlivě šíleného, nepatřičného. A tančit. A milovat se. A—
A není s kým.
A je tu Situace. Člověk ji může ignorovat, jak chce, ona nezmizí. Vždycky, když se chci o něco pokusit, když má mysl stvoří jakýsi bláznivý, odvážný plán, připomene se. A řekne: „Ne, to nejde, to nesmíš, to nemůžeš, vzhledem k Situaci.“ Situace znamená našlapovat opatrně, jako po podlaze z papíru, která se může každým okamžikem protrhnout.
Jenže já chci tančit.
A teď pomiňme veškeré metafory, chci tančit, docela obyčejně tančit – ostatně to považuju za dobrý způsob, jak vybít svou přebytečnou fyzickou energii. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že by se to dalo nějak zařídit. S Tebou, nebo bez Tebe.
Ono je ostatně jedno s kým. Jde o pohyb. O hudbu. O to vzít si večer hezké šaty – pro vlastní dobrý pocit.
Už několik let uvažuju o tanečních pro dospělé. A vlastně – proč to nezkusit? Tohle je jen na mně. Z čehož plyne, že Situace mi to nemůže zkazit úplně!
Vy, kdo jste dočetli až sem a nějak se prokousali mými zmatenými výlevy… vím, odvykla jsem psaní… Zkrátka, držte mi palce, ať to vyjde!!
Miriam jsem moc ráda, že jsi zase tu.
Já zimu ráda nemám, tedy zimu v Praze, kdy se sníh mění v břečku a kdy musím každé ráno po páté vycházet z domu do práce a za tmy se zase vracím odpoledne domů. Nemám ráda tmu, zimu, kdy musím být nabalená do pěti vrstev a neohrabaná v té zimní námraze…, ano jsem v tomto jiná než ty, ale věřím, že někde na horách či v nějaké poetické krajině musí být bílá, mrazivá zima moc krásná! Zvláště, když jí můžeš pozorovat z tepla domova třeba při šálku horkého čaje!:-)
Miriam, neboj. Všetko trápenie je len dočasu. Ja sa tým utešujem každý deň, inak by to bolo ozaj veľmi-veľmi zlé. Znovu veriť a nebáť sa otvoriť sa druhému, dá ešte väčšiu dávku odvahy než by sme čakali. A to ťa robí dosť silnou ženou ak sa na toto dávaš. Nevešaj hlavu, všetko bude ako má byť. Bude aj krásna zimná rozprávka, bude jemný padajúci a poletujúci sneh… bude radosť a šťastie, pokoj v duši. 🙂 Ja zimu mám rada, moje telo možno menej, ale inak to moja osoba ako taká vyváži vo veľkú lásku. Aj ostatné ročné obdobia mám rovnako tak rada. Pomenovala si ich tak krásne… a nedá mi to ako len s tým súhlasiť. 🙂