Láska v nás pod strašným obrazem

Kdo chce poznat sám sebe, měl by se vydat na cesty. Už nevím, který klasik tuhle větu pronesl, nicméně rozhodla jsem se jí řídit. Teď sedím v pokoji víc jak tisíc kilometrů od domova, za sebou už několikátý měsíc v zahraničí a… A?

A zjišťuju, jak moc mě ta zkušenost obohatila a zároveň jak málo změnila v tom, co mám uvnitř. Můj odjezd nebyl tak docela odjezd. Slovo útěk by se hodilo líp. Stručně řečeno, před rokem rozchod, který nebyl docela rozchodem – a následně situace vztahové Chytré horákyně – zadaná ne-zadaná, single ne-single…

Ne, nikdy jsem takhle žít nechtěla – a když přišel čas, přesto jsem tuhle možnost zvolila, protože jsem ji vyhodnotila jako menší zlo. Vím, že mi teď nemůžeš dát víc. Beru tedy, co je.

Jenže chvílemi toho bylo příliš. Měsíc za měsícem. Sbalit kufry bylo zoufalou reakcí – a snad i zbožným přáním, že se tím něco vyřeší. Asi tušíte výsledek – nevyřešilo se nic.

Hledám sama sebe. Zpívám své Blues touhy po světle, tápu tmou a to, co z ní na mě občas vykoukne v zrcadle, mě děsí. Jako by rozchod obnažil mou povahu až na kost. A ty věci tam dole, v hlubinách, nejsou hezké, to tedy opravdu ne.

Nemám v úmyslu je tady popisovat, nezakládala jsem tenhle blog pro zoufalé a depresivní články. Řeknu jen… že někdy naháním sama sobě hrůzu – a že se ptám – jsem to já? Jsem tohle pořád ještě já?

Ano, jsem. Protože tenhle svět je světem protikladů. Protiklady v sobě máme všichni. A bylo velmi naivní se domnívat, že Julie se redukuje na tu veselou, rozzářenou a láskyplnou bytost plnou naděje, jakou bývala tak rok a půl zpátky.

Ne, nebylo to všechno, jen půlka. Druhou půlku jsem vidět nechtěla. Ale byla jsem donucena. Už rok se na ni dívám, už rok se snažím ji nějak přijmout – a je to těžké, strašně těžké, protože mě děsí. Děsí mě stejně tady jako doma, vzdálenosti v tomhle nepomáhají.

Jenže vím, že nakonec se s ním budu muset smířit. I to jsem já. I bolest, beznaděj, pláč, křik, smutek… a vztek. Nejsem jen světlo. Jsem i tma. Země tma. (Někdy mám pocit, že sebe samu dokážu nejlépe chápat skrze verše Jiřího Ortena, mého nejmilejšího básníka. Ale to už je vidět z názvu článku.)

A v hloubi duše jsem Ti vděčná. Pomohls mi objevit obojí. To nejhorší i nejlepší ve mně. Skrze lásku poznáváme sami sebe. A bylo by naivní se domnívat, že to poznání bude vždy jen příjemné.

Protože já, vy, všichni lidé – všichni v sobě máme svou Zemi tmu.
Někdy je ale té tmy příliš. Někdy mám pocit, jako by ve mně nezbylo už vůbec nic pozitivního, jako bych měla uvnitř jen spáleniště. Jenže… pak se TO stane. Vždycky se to stane, pokaždé jinak, ale vždycky, s železnou pravidelností.

Minule to byl sen. Přišels do mých snů, i když jsem Tě nevolala, i když jsem na Tebe měla příšerný vztek. I když… milion i když. Přišels stejně, přišels a vůbec Ti to neslušelo, vypadals v tom snu děsně a stejně jsi pro mě byl ten nejvíc zbožňování hodný člověk pod sluncem.

Projížděla jsem s kamarádkou naši zem a zastavila se ve vašem městě. A pak už jsem nemohla jinak, běžela jsem zazvonit na Tvé dveře, byls sám doma, objímali jsme se a líbali. Říkals mi věci, které bys ve skutečnosti nikdy nevyslovil a které nejspíš ani nejsou pravda, ale Bože, jak hezky se to poslouchalo…!

Ráno jsem se probudila a měla v sobě jasno. Uvědomila jsem si.
Ať dělám cokoli, ať kleju, nadávám na Tebe, ať jsem vzteky bez sebe, ať si připadám jako sebevětší zrůda, ať mám pocit, že nejsem a už nikdy nebudu schopna žádného citu – vždycky, vždycky zpod toho všeho nakonec vyplave má láska k Tobě, pořád stejně silná, jako by ji nic, ani ta největší špína a hrůza a čert ví co ještě nemohlo zničit. Jako by ji nemohlo zničit vůbec nic. Brečím a nadávám, jsem téměř pološílená a pak stejně, zas a znovu, zjišťuju, že Tě miluju.

A ano, uvědomuju si, že cítit něco podobného k člověku, který patrně sám neví, jestli něco cítí ke mně a co vlastně, to už vůbec ne, je poněkud sebevražedná strategie. A přesto, přesto pokaždé, když si tu lásku v sobě uvědomím, mám pocit, jako bych se dotýkala své dosud nezničené a čisté podstaty, toho, co je pod všemi těmi příšernými pocity, toho nejhlubšího a nejpravdivějšího, co je v člověku.

Pak mám pocit, že jsem se našla. A že mě neděsí ani ty hrůzy na povrchu, protože uvnitř, uvnitř je právě tohle. Jak by řekl Orten:

Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy
mé cesty poslední, ať bouře česá zem,
ať hory menší jsou, než byly za potopy,
je ještě láska v nás pod strašným obrazem!

A vím, že mám v sobě pořád světlo. I když si připadám jako Země tma. I Ty ho v sobě máš. I Ty, čtenáři, kdo jsi narazil na můj blog – a nejspíš se ztrácíš v mých trochu zmatených úvahách.

Na závěr si půjčím verše z Ortenova Jeremiášova pláče, které byly původně myšleny úplně jinak, než jak je teď použiju – ale věřím, že Jirka mi ze svého obláčku v nebi géniů poezie to totální převrácení interpretace promine:

Já jsem ta země Tma, jsem tma, jsem ze tmy země,
čekám, že do lásky z krutosti rozkveteš,
čekám a chvěji se, vždyť, je-li světlo ve mně,
je také v bolesti, je v tobě, v tobě též!

(Článek vznikl částečně na základě deníkového záznamu z 20. listopadu tohoto roku.)