„Pane Bože, moc bych si přála, aby byl můj milý víc doma. Jo a taky bych ráda měla víc času na domácnost, když mám tu novou kuchyň s novou troubou. A víc času na mé koníčky, chci se konečně naučit s tou zrcadlovkou a se šicím strojem. A kdybys věděl o způsobu, jak bych se mohla vymluvit z těch rodinných návštěv, alespoň občas… Jo a hrozně ráda bych si vyzkoušela práci z domova,“ modlila jsem se v duchu začátkem tohoto roku.
Dnes si říkám: „Pane Bože, díky moc, je to úplně skvělý, jen… bylo fakt nutný rozpoutat Apokalypsu?“
Ne, samozřejmě nikomu nepřeju koronavirus, samozřejmě vím, že ho můžu dostat taky a uvědomuju si, jaké dlouhodobé následky tahle situace může mít, ale…
…ale nějak z toho nedokážu být smutná nebo deprimovaná. Až si začínám myslet, že se mnou není něco v pořádku. Mí klienti na Skypu totiž pravidelně na otázku, jak se mají, odpovídají „nic moc“, to, co vidím na sociálních sítích, je obvykle lepší nevidět…
Jenže… mně je prostě fajn.
Varování: asi už jste pochopili, že tohle bude nechutně pozitivní článek. Pokud vám podobné zvedají krevní tlak a vzbuzují ve vás touhu zavraždit autora nějakým obzvlášť bolestivým způsobem, víte, že existuje jedno kouzelné tlačítko, kterým se dá stránka s mým blogem zavřít? Ten křížek tam nahoře. To jen tak pro jistotu;-)
Zpět k tématu. Mou výhodou patrně je, že nejsem ani vyhraněný extrovert, ani introvert. Všechny testy mi pravidelně vycházely někde na pomezí, až jsem pokusy nějak se zaškatulkovat vzdala a dospěla k závěru, že má extro či introverze závisí na náladě. Výhoda je v tom, že se to dá do jisté míry vědomě přepínat.
Na začátku karantény jsem tedy přepnula do introvertního módu a začala si užívat. Protože – karanténa je introvertův ráj.
Zde je má bilance po zhruba měsíci:
Lidi nejsou problém.
Za celý můj dospělý život se mi opravdu stýskalo jen po jedné osobě. Ta osoba se mnou již skoro rok sdílí domácnost. Jo, drahý. Neříkám, že to je vždycky procházka růžovou zahradou, občas se nám zřítí na hlavu pár našich kostlivců ze skříní… a ti dokáží praštit opravdu bolestivě. Celkově vzato jsem ale za ten čas s ním moc ráda.
Ostatní lidé.
Existují věci jako telefon nebo Skype. Někdy je to fajn a já se snažím udržet kontakty. Jen… přiznám se na rovinu, že telefonuju fakt nerada. Měla jsem to tak po většinu života – a teď o to víc, neboť pracovní část dne trávím s klienty na Skypu. Takže se mi celkem pravidelně stává, že večer zařvu nadšené „Padla!“ po tom, co vyřídím poslední telefonát – a mimopracovní hovory omezuju na to nejnutnější.
Mé introvertní já dospělo k závěru, že mu ke spokojenosti stačí jeden chlap, jedna kočka… a má fantazie, která se po letech přílišného soustředění se na vnější svět probouzí ze spánku, ospale se protahuje… a natahuje bosé nohy směrem ke dveřím do jiných světů.
Práce.
Poznatek první – mít víc různých zdrojů příjmů byl patrně ten nejlepší nápad, jaký jsem kdy dostala. Rozhodně nápad, který mě momentálně uchránil – a věřím, že i nadále uchrání – od pádu do maléru. Už neplatí, že devatero řemesel znamená desátou bídu. Bídu by pro mě znamenalo řemeslo jedno. S tímhle uvědoměním se mi žije jaksi líp… připadám si totiž praktická a rozumná namísto nerozhodná.
Poznatek druhý – home office je parádní. Neříkám na celý život. Na to jsem asi moc neklidný duch. Ale… oproti celodennímu lítání po městě z místa na místo je pohoda starého gauče v obýváku příjemná změna.
Poznatek třetí tedy je… až tohle skončí, nechci už se k lítání vrátit.
Možná přišel čas dělat něco jiného. Možná přišel čas dělat to staré jinak.
Poznatek čtvrtý… sex o polední pauze je netušený benefit home office, který by sám o sobě stačil na to, aby si ji člověk oblíbil.
A čas uvařit pořádné jídlo taky. Poznatek pátý.
Volný čas.
Toho se v mém případě vládní opatření prakticky nedotkla. Na jaře a v létě ho nejraději trávím v lese. Les mi nikdo nezakázal. Jedinou nevýhodou je, že se momentálně značně zvedla koncentrace dvounožců v něm. Mnozí ti, kdo by jinak trávili svůj čas na sportovišti, v kině, v nákupním centru, prostě kdekoli, kde je teď zavřeno, míří právě do lesa. Ten náš malý příměstský na to jaksi není dimenzovaný a tak se z některých mých oblíbených cest stává půvabnější obdoba dálnice ve špičce. Výhoda je, že to člověka nutí k vynalézavosti. Aneb soutěž „najdi houští, kde bude klid“ je momentálně jednou z mých nejoblíbenějších her.
Krom toho lezu po stromech. A do křoví, přes potoky…
Za matným tušení, že NĚKDE tady se skrývá geniální myšlenka. Nápad s velkým N, na který čekám celý život. Cítím jeho blízkost, jen ještě nevím, kam přesně sáhnout. Do které dutiny, pod který list, za kterou pavučinu. Něco visí ve vzduchu. Něco na mě čeká.
Ale možná… možná je to jen uvědomění si, co vše je možné přeskládat.
Uvědomění si, co vše z toho současného výjimečného stavu chci přenést i do stavu znormalizovaného.
Uvědomění si, že se nechci vracet.
A co že jsem ztratila?
Bláhový pocit, že svět je předvídatelný.
Tímto se s vámi loučí v introvertním módu ponořená Julie, soucítící se všemi extroverty – a těšící se, až zas půjde do lesa čenichat geniální myšlenku. Třeba nápad na článek méně zmatený, než je tento. Ale co naplat, i spisovatelské svaly je nutno protahovat. Zvlášť ty, které dlouho zahálely.