O důstojnosti ženy

Byla pro mě alfou a omegou mé existence – a proto mě zaráží, jak to, že mě nikdy nenapadlo se nad ní hlouběji zamyslet. Snad proto, že by to vedlo ke zpochybnění mnohého? Dnes už není kam utíkat.

Málokdy jsem uvažovala o tom, co to je. Mnohokrát jsem označila, co za důstojné nepovažuju.

Viděla jsem ženy, které se vdávaly za mnohem starší, téměř nekoukatelné muže s naditou peněženkou. Připadala mi to jako prostituce. Ptala jsem se – kde je jejich důstojnost?

Viděla jsem jiné, které ve všem podléhaly názorům partnera či přátel. A důstojnost? Kde zůstala?

Pak dívky, které přišly o pannenství příliš brzy a příliš bezmyšlenkovitě, s prvním pitomcem, který jim zkřížil cestu, prostě aby se „toho“ zbavily. Jak nedůstojné.

Nic z toho jsem nikdy neudělala – a tak jsem se považovala za osobu s důstojností nedotčenou. Což pro mě znamenalo – za osobu, která žije svobodně a jedná podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Svého. Tady je právě kámen úrazu. Je důstojnost něco, co lze definovat? Nebo něco, co nám přiznává společnost? Nebo ještě jinak – není to jen náš vlastní pocit? Ani ta patnáctka, která přišla o panenství opilá na diskotéce čert ví s kým, se nutně nemusí cítit ponížená. Může to vnímat prostě jako zkušenost. A okolí ji nutně nemusí odsoudit, záleží, kde se pohybuje.

Jakou pak hraje roli fakt, že já bych radši umřela, než se ocitla na jejím místě? Pokud ona vnímá to, co udělala, jako svobodné rozhodnutí, jako způsob, jak naložit se svým tělem, které ostatně patří jen a pouze jí, kdo jsem, abych to prohlásila za nedůstojné?

Ne, netroufám si stanovit nějakou obecnou definici. Musím si ale nutně odpovědět na jinou otázku, možná o dost nepříjemnější. Mám já stále tu svou? Mám svou důstojnost?

Vždycky jsem zastávala názor, že co vychází z lásky, nemůže být nedůstojné. Láska je důstojná sama o sobě. Bylo snadné tvrdit podobné věci během těch dlouhých let, kdy jsem milovala pouze platonicky – a zároveň odháněla všechny ty muže, kteří chtěli mé tělo. Ne pro víru. Protože nevěřím v Boha, který by nám zakazoval sex, či ho podmiňoval manželstvím. Chtěla jsem někoho, koho bych milovala. Pro svou důstojnost.

A teď se ptám – co když lze důstojnost ztratit i v lásce?

Je důstojné dát na první místo potřeby druhého a své odsunout do pozadí? Být vždycky ta, co přijde na zavolání, aniž by sama volala? Být ta, co stále čeká na trochu pozornosti?

Jen pozor – neobviňuji jeho. V jednom směru tohle všechno důstojné bylo. Bylo to mé svobodné rozhodnutí. Já sama se do téhle pozice postavila, já sama si ji doslova vyžádala, já sama nepodnikla nic, abych se z ní dostala. Pokud v tom nebyla důstojnost, pak proto, že jsem se důstojnosti vzdala.

A pokud jsem se jí vzdala, pak spíše jen na určité chvíle, okamžiky. Celkově vzato stále platí, že čas s ním byl tím nejlepším, co jsem kdy zažila. Ne ani tak proto, že se mi s ním dobře povídalo, že dovedl být milý a mimořádně empatický, že byl krásný a dobrý v posteli.

Vedle něj jsem se cítila být blíž… Něčemu, co se těžko popisuje. Bohu? Své vlastní podstatě? Smyslu života? Ono je těžké to vyjádřit – i když jsem to zažívala, mluvila jsem o tom vždy v básnických obratech. Nalezení Kouzelné zahrady. Nebo svět za závojem světla Kouzelné lucerny. Tak nějak. (Ano, jsem cvok, pro kterého byly intimní chvíle často okamžiky čehosi posvátného. Nejen intimní chvíle, jistě, ale… asi bych nebyla dobrá jeptiška.)

A vzdor tomu všemu jsem dělala chyby. Kdo je kdy nedělal? Já za ně zaplatila. Draze.

Ty měsíce po rozchodu jsou pro mě zaplněné úvahami o smrti. Ne že bych se chtěla zabít, stále jsem dost při smyslech na to, abych to neudělala. Jen se často přistihnu, jak si říkám spolu s Hamletem: „Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to.“ Jenže pak nezbývá, než pokračovat: „Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada.“ Zrada to je a já rozhodně nechci své úvahy dovést do důsledků jako kralevic dánský. Nehledě na to, že dobře vím, že moje smrt by důstojná nebyla. Ono je dost nedůstojné už takhle uvažovat. Je to slabost.

Připadám si příliš zuboženě na to, abych v sobě dokázala důstojnost najít. Nebo že by přece? Dnes jsem jí v sobě vyhrabala alespoň dost na to, abych poslechla kamarádky a nešla na akci, kam půjde on. Protože – co bych tam dělala? Sledovala z dálky, jak se nechává svádět svou bývalou číslo tři?

To už udělal jednou, ještě když jsme byli spolu. Vynadala jsem mu a vrazila symbolickou facku. Později jsem litovala, že jsem nepraštila spíš ji. Neprávem. Ona mi nebyla povinována ničím. On ano. Vynadáno dostala ta správná osoba. Bránila jsem svou důstojnost.

Důstojně tedy raději sedím doma a píšu tenhle článek. A říkám si… i přes mnohé události… Byl a je lepší člověk, než si mnozí myslí. Než si myslí on sám. Za tohle bych dala do ohně ne jednu, ale obě své ruce.

Snad ani já nejsem vyloženě špatná. Jenže jsem v sobě objevila propasti. Řečeno básnickým obratem, vytáhla jsem z jezera nevědomí ďábla. „Přijmi svou temnou stránku,“ poradil by mi psycholog. Snažím se, ale nejde to. Jak přijmout něco, co udělalo z vašeho šťastného a spokojeného života hromadu trosek? Vím, že když to nenávidím, jen to přikrmuju. Ale nedokážu přestat.

Že se v tom nevyznáš, čtenáři? Můžu tě uklidnit, já taky ne. Říká se, že pochopení osvobozuje. Já pochopit nedokážu. Pohybuji se v temných vodách lidské duše, tam, kde i školení psychiatři jen krčí rameny.

Ale přesto někde v hloubi duše věřím, že možnost pochopení existuje. Protože vím, že je to jediný klíč odemykající pro mě bránu pekla. Abych mohla ven. Ven z Dantova trýznivého města. Protože ať fňukám jak fňukám, stejně věřím, že cesta ven existuje vždycky.