Překonat rodinnou karmu

Sedím doma. Sama. Vlčice si zas potřebovala zalézt. Čtyři návštěvy za týden byly prostě nad moje kapacity, tím spíš, že ve dvou případech šlo o lidi, se kterými mám… řekněme složitější vztahy. Pokus o socializaci číslo pět bych už nedala. Nebo dala, ale za cenu osobní nepohody a vyčerpání. Jenže číslo pět měla být rodina mého snoubence. Návštěvu jsem odřekla. Den dopředu. A milého nechala jet samotného. Abych zůstala doma. Se sebou a s kočkou.

Je mi fajn a vím, že si dávám, co potřebuju. Milý neměl problém. Jeho rodiče dle všeho taky ne.

A stejně, stejně je části mě divně. Protože v mé původní rodině se tohle nesmělo. Protože v mé původní rodině bylo tohle tabu. Protože moje máma poslušně následovala tátu každý (!) víkend za tchánem a tchyní a trávila čas s nimi, i když je moc nemusela… nehledě o tátově sestře, se kterou byly a jsou vždycky na kordy a která tam bývala taky. Máma neřekla ne lidem, co se k ní chovali všelijak. Já ho dnes řekla těm, co se mnou jednají hezky.

Uá, co to dělám?

Ale máma… máma nikdy neřekla ne, dokud ho její tělo neřeklo za ní. To ne má lékařský název roztroušená skleróza. Dnes už spoustu věcí, co jí dřív vadily, nedělá. Má vždycky snadné vysvětlení – nemůžu, nedojdu tam, nemám sílu. A všichni to berou. Proti podobné argumentaci se totiž těžko co namítá.

Argumentace „promiň, potřebuju být sama a dát si oraz“ by u nás doma byla na hranici zločinu.

Jenže… co když je desítky let trvající potlačování vlastních potřeb zase zločin proti sobě? Proti své duši a tělu?

Koukám na mámu. Už se to ne učí. Najednou jdou věci, co dřív nešly. Už netahá nákupy v ruce. Táta jí je odveze autem. To auto má už asi čtyřicet let. Tedy ne to samé, samozřejmě. Dřív se ale pro ježdění na nákupy nehodilo, bylo ho na to škoda. Máminých nohou a rukou škoda nebylo. Jenže když ty ruce a nohy nemůžou, auto to náhle začalo nějak záhadně dávat. Stejně jako se táta naučil prát… a postarat se o sebe, protože máma teď jezdí v létě na měsíc do lázní.

A já si říkám… že chci, aby moje pusa uměla říct „ne“ dřív, než se to naučí moje nohy.

I lidem, se kterými mám hezké vztahy.

Protože jsem na své původní rodině viděla, jak potlačené ne dovede vztahy otrávit. A za desítky let vytvořit nic menšího, než vzájemnou nenávist. Kterou už dnes nikdo neumí – a nebo spíš nechce – uzdravit.

V desítkách knih jsem četla ono moudro, že „nelze milovat druhé, když nemilujeme sebe“. Ale až pozorováním svých blízkých si uvědomuju, jak hluboká je to pravda. Jak moc dokáže nedostatek sebelásky vztahy s druhými otrávit. Tak, že se stanou extrémně toxickými pro všechny zúčastněné. A věřte mi, není to hezký pohled.

Chci, aby moje děti vyrůstaly v jiném prostředí.

A tak si říkám, že když dnes říkám „ne, promiň, nezvládnu to“ a místo rodinné návštěvy si zalézám k blogování, které chci za chvíli vyměnit za malířské plátno, dělám to pro sebe… ale ne jen pro sebe. I pro děti, které budeme mít. Pro další generace. Pro zúčtování s rodinnou karmou.

A hned si připadám líp. Ono dělat věci „jen“ pro sebe je pro mě vysoký level, ke kterému se teprve dopracovávám.

Asi i proto jsem se mému muži tak dvacetkrát omluvila, že nejedu s ním. Ujistil mě, že je to v pohodě.

A já cítím, jak se něco láme. Něco, co mým předkům dlouhá léta otravovalo život – doslova.

To lámání bolí. Jdou mi hlavou myšlenky typu: „jsi špatná ženská… ani mu neuvaříš, pošleš ho na oběd k jeho matce…“ A vím, že ty věty nikdy nikdo neřekl – a nejspíš ani neřekne mně. Říkaly je ale mámě. A já to slyšela.

Věděla jsem o tom všem dávno. Ale… věci se doopravdy začnou měnit až tehdy, když je začnete DĚLAT jinak.

A tak to dělám. Právě teď.