Nic není nemožné aneb Chvála logiky

K čemu může být běžnému smrtelníkovi dobrá teorie vědy, logika a puntíkatá žížala? Co užitečného si Julie přeci jen odnesla z našeho slavného vzdělávacího systému? A proč jí nakonec došlo, že když nadává na logiku, je k ní vlastně hrozně nespravedlivá?

K vyřešení „problému puntíkaté žížaly“ nám pomůže teorie vědy podle Karla R. Poppera, rakouského filozofa. Říkám rovnou, že na něj nejsem žádná odbornice – ani na filozofii obecně – nicméně jedna část jeho teorie, se kterou jsem se svého času seznámila v rámci svého vzdělávání se, mě náramně zaujala – a myslím, že brzy zjistíte, že se může hodit i vám – samozřejmě pokud ji z oblasti vědeckého zkoumání přeneseme do praktického života – a věřte nebo ne, ono to jde a docela snadno!

Popper rozděluje jakákoli tvrzení na univerzální a existenciální. Hezky česky to znamená, že univerzální tvrzení se tváří, že platí vždy a všude. Takže by to bylo např.:

Všechny žížaly jsou růžové.

Jenže ouha, rázem máme problém! Popper by řekl, že takové tvrzení není verifikovatelné, my to ale raději řekneme řečí normálních smrtelníků – a sice, že se nedá potvrdit. Neboli – vy jste snad schopni posbírat všechny žížaly na planetě Zemi, každou si prohlédnout a konstatovat, že je růžová? Ne že bych vás chtěla podceňovat, ale… Ale těch žížal je prostě moc na to, aby to bylo v lidských silách.

Nicméně naše tvrzení je falzifikovatelné. Jednodušeji řečeno lze vyvrátit. Stačí vám najít jednu jedinou žížalu, která růžová není – a celá slavná teorie o růžových žížalách jde do kytek. Budete prostě muset vymyslet nějakou lepší.

Jak je to s existenciálními tvrzeními? Ta jsou negací tvrzení univerzálních. Což zní šíleně, tak se raději podívejme do praxe. V našem případě by to bylo:

Existuje alespoň jedna žížala, která NENÍ růžová.

Stejně by fungovalo i tvrzení: Existuje alespoň jedna puntíkatá žížala.

Obě mají jedno společné – nejde je vyvrátit. Proč? Vy jste schopni prozkoumat všechny žížaly světa a ověřit si, že ani na jediné z nich není puntík? Ani jeden maličký? Jestli jo, tak to před vámi smekám, ale bez urážky, moc vám to nevěřím.

Taková tvrzení lze ale pro změnu potvrdit – tak, že najdete tu puntíkatou žížalu.

Teď si možná říkáte – a k čemu je mi to sakra dobré? Já mám mnohem horší starosti a fakt nemám čas se zabývat puntíkatými žížalami!

V tomhle vás naprosto chápu – a hned vám předvedu, že výše uvedené lze použít i na mnohem praktičtější problémy.

Zkusme následující výrok: Žádná humanitně vzdělaná žena není schopná vyměnit zámek u dveří.

Možná opravdu neznáte jedinou, která by tohle uměla – ale ruku na srdce, vy jste dali všem humanitně vzdělaným ženám na světě do ruky šroubovák a ověřili si, že každá tu výměnu zámku totálně zvorala? Něco mi říká, že asi ne… Tohle tvrzení tedy nemůžeme potvrdit, ani kdybychom se postavili na hlavu. Nikdy nebudeme mít stoprocentní jistotu. Můžeme ho ale vyvrátit – a mít stoprocentní jistotu, že to tak není. Jak? Tak, že vyměníme ten zámek (pokud jsme humanitně vzdělaná žena).

Nebo následující: Žádný člověk s diagnózou XY není schopen rodinného života.

A zase – opravdu znáte všechny lidi s diagnózou XY na této planetě? Zkoumali jste jejich chorobopisy a sledovali jejich běžný život? Nechci vám sahat do svědomí, ale… Myslím, že pár tisíc případů vám určitě uteklo. A co teprve lidé, kteří nemoc XY mají, ale nebyla jim stanovena diagnóza?

O nich už se nemůžete dozvědět vůbec. Výše uvedené nepotvrdíme, ani kdyby čert na koze jezdil. Můžeme ale tvrzení znegovat a říct – existuje alespoň jeden člověk s diagnózou XY, který toho schopný je. Někdo vám možná namítne – dokaž mi, že někdo takový existuje! A vy ho odpálkujete – dokaž mi, že ne! Rázem jste ve výhodě – vy totiž můžete dokázat, že takový člověk existuje – váš oponent vám ale opak dokázat nemůže.

Nebo: Tato nemoc je vždy nevyléčitelná.

Opravdu? Víte skutečně o všech případech? Nenašel by se ani jeden, který by výše uvedené vyvrátil? Někdy úplně stačí projet strýčka Googla – příběhů o vyléčení nevyléčitelného je internet plný. Samozřejmě ne všechny musí být pravdivé – jaká je ale pravděpodobnost, že by naopak všechny byly smyšlené? Zkusme následující – existuje alespoň jeden způsob, jak tuto nemoc vyléčit. A dokažte mi, že není!

A na závěr: Každý člověk v situaci X je odepsaný.

Jste si tak jistí? Opravdu jste zkoumali případy všech lidí, co se kdy ocitli v situaci X? Jestli jo, tak smekám, spíš ale myslím, že vám něco uniklo. Že vám toho dokonce uniklo docela dost… Nicméně jakkoli výše uvedené nemůžeme potvrdit, můžeme to vyvrátit – prostě tak, že se ze situace X vyhrabeme.

Když se nad tím zamyslíte –

není úžasné si uvědomit, že věda není schopna se stoprocentní jistotou potvrdit, že jste odepsaní?

A pozor, pan Popper má ještě další chytré myšlenky. A sice, pokud najdete další a další příklady, které odpovídají univerzálnímu tvrzení, není to pro vědu žádný pokrok. 

Laicky řečeno – pokud vyhodíte hrnek z okna a on spadne dolů a rozfláká se na betonu, k pokroku fyziky to nijak nepřispěje – o tom, jak funguje gravitace, už přeci jen nějaký ten pátek víme. Stejně tak pokud blbě skončíme v situaci, ve které podle toho, co je obecně známo, blbě skončit prostě musíme, uškodí to nám – a vědě to nebude k ničemu.

Zkusme si ale představit, jaké by bylo dokázat „nemožné“! To není hodit po x-té hrnek z okna a nechat ho spadnout. To je jako svého času vynalézt horkovzdušný balon a později letadlo.

Jinak řečeno – nelze spolehlivě a stoprocentně dokázat, že něco nejde. A tím, že budeme pořád předvádět, že to fakt nejde, se nikam neposuneme. Nicméně můžeme dokázat pravý opak – a tomu se prosím říká pokrok!