Zásnuby samotářské vlčice

Za rok se budeme brát.

Jo, s TÍM mužem, o kterém tady píšu už sedmým rokem. Jo, s TÍM, se kterým jsem zažila všechny ty šílené karamboly – a zároveň nejlepší okamžiky mé dosavadní existence. Nebe, peklo, ráj. Tak nějak by se to vše dalo shrnout.

O ruku mě požádal už skoro před dvěma měsíci. Romanticky, na naší oblíbené rozhledně. Proč jsem o tom vlastně nenapsala dřív? Snad proto, že mám místy problém tomu uvěřit. Snad proto, že to vše pořád vnitřně zpracovávám.

Bude to až za rok a mně se už teď o svatbě každou chvíli zdá. Těším se jak blázen, plánuju, vymýšlím… a uklidňuju ty části sebe, které se jakéhokoli závazku bojí jak čert kříže.

Jsem individualistická vlčice samotářka a představa manželství je pro mě splněný sen a obrovská výzva zároveň.

„Jaké jsou mé hlavní životní hodnoty?“

Tuhle otázku jsem si poprvé položila na jaře 2016. Tehdy se mi povedl husarský kousek, když jsem se během šesti týdnů dokázala vyhrabat z rok a čtvrt trvajícího období zoufalství a sebenenávisti. (Mimochodem, kdyby vás zajímalo, jaká klíčová myšlenka mi tehdy pomohla, dočtete se o ní v článku Radosti, ty jiskro Boží, který jsem napsala přímo v oné době.)

Vybavuju si to jako dnes. Kráčím svou oblíbenou procházkovou trasou a ptám se: „Co je pro mě v životě nejdůležitější?“ Odpověď přichází, brzy a nenuceně:

Láska a svoboda.

Je to jasné jak facka a já vím, že přesně tohle potřebuju. Lásku a svobodu.

Později si kdesi přečtu, že láska je hlavní hodnotou odpovídající ženství a svoboda zase mužství. Jsem žena, tuhle skutečnost nemám potřebu jakkoli zpochybňovat – a zároveň vím, že pro mě je bytostně nutné obojí. Vybrat si pouze jedno by znamenalo být nešťastná.

Jak tedy být svobodná v manželství?

Nevím s jistotou. Zatím. Přijít na to bude patrně jeden z nejdůležitějších úkolů příštích let. V tuhle chvíli vím, že má představa svobody se nekryje s představou volné lásky či polyamorie (jeden chlap mi stačí na radost i na problémy) – ani s oddělenými účty. To, co potřebuju, je čas sama pro sebe. Možnost občas někam zmizet a být jen se sebou a se svými myšlenkami. Vlčice samotářka musí zkrátka utíkat do lesů. Na hodiny, nebo i na dny, když je to potřeba.

Muž tuto mou vlastnost snáší zatím statečně, jen má v úmyslu mi pořídit pepřák. Občas si o mě dělá starosti. (Možná jsem mu neměla vyprávět o všech svých eskapádách, které jsem zažila za roky sólo cestovní… aneb me too na tisíc a jeden způsob.)

Přiznám se na rovinu, že starostlivost je jedna z vlastností, co poměrně špatně snáším. Respektive je spolehlivým způsobem, jak mě rozzuřit během třiceti vteřin.

Tím, co se potřebuju naučit, je…

…vymezit své hranice s laskavostí k sobě i k druhým.

Dále:

…krmit obě své části. Vlčáka, co chrání svůj domov a své lidi… i vlčici samotářku. Kočku domácí i kočku divokou.

A především nikdy nezapomenout, že…

…tohohle chlapa jsem si vybrala.

Někdy mám potřebu se k němu tulit, objímat ho a hladit, dívat se na něj a úplně se v té lásce rozplynout – a jindy zuřím jak kočka, které někdo šlápl na ocas, případně ji vyhnal z pokoje. (Vím, o čem mluvím, máme doma velmi temperamentní kočkovitou šelmu.) Ovšem ukradený mi není nikdy.

Chybí mi, když nejsme spolu. Což v mém případě něco znamená, protože… on je JEDINÝ člověk, který mi kdy v mém dospělém životě chyběl a chybí. Když jsem tuto skutečnost před lety poprvé zjistila, byl to pro mě šok… a potřebovala jsem hodně času, abych se s ní nějak sžila.

Má italské geny (dle testu DNA), obličej krásnýho Itala… a mírnou povahu, takže Itálii doma obstarávám já. Což je jediné štěstí, kdybychom byli cholerici oba, dost pochybuju, že by nám ještě zbývalo nějaké nádobí…

Kdysi mě sbalil na přesně opačné politické názory… a dnes po letech s mírným šokem zjišťuju, že ty jeho jsou mi vlastně bližší než mé původní.

A krom toho…

…jsem se rozhodla ho i nadále milovat.

Tak nám držte palce, ať vše vyjde a ať máme té Itálie přesně tolik, kolik je zdrávo.