„Nejdřív se musíš sama stát ideální partnerkou. Uklidit si v sobě, zpracovat si traumata, zbavit se všech psychických potíží – a až budeš sama dokonale šťastná a naplněná, přijde ten pravý muž.“ Možná už jste výše uvedené tvrzení slyšeli, případně četli. Někdy mám pocit, že podobné věci vyskakují snad z každé druhé stránky o seberozvoji. Pokud se s nimi ztotožňujete, pak tenhle článek patrně není pro vás. Pokud ve vás však vzbuzují pochybnosti, jste tu správně – šťouralka a kacířka Julča je totiž má taky a chystá se je pořádně rozebrat.
Větu z úvodu jsem mimo x různých webů zaslechla i z úst své psycholožky v době, kdy jsem se vzpamatovávala z nervového kolapsu. Řeknu na rovinu, že tehdy mě rozsekala. „To si jako musím zpracovat všechno, fakt všechno, abych měla fungující vztah?“ ptala jsem se sama sebe – a odcházela totálně vydeptaná s pocitem, že se nevdám dřív než v pětasedmdesáti – a že na děti můžu tudíž rovnou zapomenout.
Bylo mi totiž vysvětleno následující:
- že musím mít sama VŠE, co požaduji od partnera
- že musím být zcela v pohodě a vyrovnaná, aby mi vztah fungoval
A teď si pojďme obě tvrzení pořádně rozebrat:
Tvrzení 1 : Musíš být tím, co požaduješ od partnera
Neboli, jak jsem kdysi slyšela na jednom semináři, kachny se nepáří s labutěmi. Jinak řečeno, vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá, jak praví lidová moudrost.
Zní to v zásadě logicky… až do chvíle, než do věci vpravíme trochu té empirie. Jinak řečeno: určitě ve svém okolí znáte nějakou spokojenou dvojici, v jejímž případě výše uvedené prostě nefunguje. Nádherného chlapa, za kterým se všechny holky otáčí… v páru se ženou s dvaceti kily nadváhy. Vysokoškolačku a kluka s učňákem. Ženu vznášející se na obláčku v duchovních sférách – a tvrdého materialistu. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Možná znáte lidi, u kterých jste si říkali: „Ti si nikoho nenajdou, to je prostě vyloučený“ – a oni vám vypálili rybník. A nebo naopak takové, kteří mají zdánlivě všechny předpoklady k tomu být žádoucí – a přesto už mnoho a mnoho let hledají partnera marně.
Někdy vás možná napadne: jak to, že ta nehezká holka sbalila tak hezkýho kluka? Nebo ten totálně nezajímavý mluvka tak oduševnělou ženu? Kde je sakra ten zákon rovnováhy?
Osobně se domnívám, že ve skutečnosti…
…nerozhoduje to, jak se věci mají navenek, ale naše vnitřní nastavení.
Tj., nejde ani tak o to, že spousta lidí něco na vás vnímá jako problém, ale o to, jak to vnímáte VY. Holka s nadváhou si ze svých kil možná mnoho nedělá a ví, že má co nabídnout – a tak bez větších problémů najde někoho, kdo ji přesně takhle uvidí.
A naopak kluk, který na první pohled působí jako skvělá partie, má možná spoustu špatných zkušeností, na základě kterých uvěřil, že ho nikdy žádná holka nebude chtít – a tak se mu holky vyhýbají, i když většina z nich by nedokázala vyjádřit proč.
Stručně řečeno – podstatné není ani tak to, co jste, ale čemu o sobě věříte.
Jinak řečeno – je možné najít někoho, kdo vás bude milovat i s vašimi nedokonalostmi – pokud VY věříte, že máte co nabídnout. Ne, nemusíte mít všechny své „chyby“ rádi, ne, nemusíte mít vše přijaté. Úplně stačí připustit myšlenku, že i s nimi jste hodni lásky.
Tvrzení 2 : Musíš být zcela vyrovnaná, abys mohla mít spokojený vztah
Na rovinu, někdy si říkám, že kdybychom tohle tvrzení vzali doslova, lidstvo by patrně dost rychle vymřelo. Věřím, že na tomto světě žije pár osvícených mistrů spočívajících v dokonalé rovnováze – ale kolik z nich je ženatých? Dalajláma přinejmenším rozhodně ne, nemá to v popisu práce.
Osobně věřím, že i když děláme v osobní rozvoji velké pokroky, snažíme se o sto šest a zpracováváme trauma za traumatem, stejně je tu jistá pravděpodobnost, že náš život nebude sluníčkový na sto procent. Že nás občas něco rozhodí. Někdy nám bude smutno. Někdy se naštveme. Někdy někoho pošleme do háje. Nebo se někdy budeme smát moc nahlas.
A víte co, myslím, že je to tak v pořádku. Protože ať meditujeme, jak meditujeme, pořád jsme lidi – se všemi úžasnostmi a nedokonalostmi, které k tomu patří.
Jedna moudrá žena mi kdysi řekla: „Nemá cenu čekat, až budeš mít vše vyřešené. Protože pak už nebudeš mít důvod na tomhle světě být a budeš se moct v klidu odebrat do Jednoty.“
Jen abychom si rozuměli – netvrdím, že na sobě nemáme pracovat, že se nemáme posouvat a rozvíjet! Tvrdím, že máme tohle všechno dělat – a pokud toužíme po vztahu, hupnout do něj, i když jsme stále „v procesu“. „V procesu“ beztak budeme až do smrti.
Ano, můj milý čtenáři, na tomhle světě žije někdo, kdo Tě může milovat i s Tvou nedokonalostí, s Tvými traumaty a s Tvými vnitřními démony. Bez ohledu na to, kolikrát sis kde přečetl opak. Chce se po Tobě jediné – abys byl ochoten pokusit se o totéž. Abys byl ochoten odvážit se milovat nedokonalost druhého, jeho démony a jeho traumata. A ne, nemusí Ti to hned jít. A ano, smíš v tom nastokrát selhat. Důležité je však zkoušet to, zas a znovu, dál a dál. A pak můžeš totéž dostat i Ty.
A víš Ty co, věřím, že TOHLE je ta největší škola osobního rozvoje. Praktikování toho, co jsem popsala v minulém odstavci, Tě může posunout víc než jakýkoli seminář, meditace, víc než cokoli jiného.
A možná to nevyjde a možná si nabiješ hubu. Ale věř mi, budeš toho litovat mnohem míň, než kdybys to nikdy nezkusil.
Přeju Ti hodně lásky!
P.S.: Pokud se ptáš, jakou kvalifikaci mám na to tvrdit, co tvrdím… Řekněme, že sedmým rokem žiju s báječným mužem s komplikovanou psychiatrickou diagnózou. Výše uvedené mám odžité a prožité.