„Sakra, já to snad fakt stihnu už v březnu,“ napadlo mě v pondělí 29. na břehu jistého potoka. Nějak jsem počítala s tím, že svůj román dokončím v průběhu dubna. Jenže toho dne si mě příběh chytil – a odmítl pustit. Točila se mi z něj hlava a klepaly prsty. Tak moc, že jsem to musela rozchodit. Od potoka k rybníku číslo jedna. Od rybníka číslo jedna k rybníku číslo dva. A tam spatřila světlo světa tečka za poslední kapitolou. O den později jsem si pak do jistého údolí skočila pro epilog – a bylo vymalováno. Tedy napsáno.
Když počítám od napsání prvního písmenka na papír označený číslem jedna, nezabralo to celé ani půl roku. Jenže ve skutečnosti byl příběh mého příběhu podstatně složitější a zamotanější.
Protože mě to celé napadlo… před třinácti lety.
Před třinácti lety jsem udělala všechno, co se prý dělat má. Promyslela jsem to. Napsala si osnovu. Hodila do počítače prolog.
A tím to skončilo. Nedokázala jsem se pohnout dál. „Je mi šestnáct a na to prostě nemám!“ říkala jsem si tehdy a rozhodla se počkat.
V jednadvaceti jsem to zkusila podruhé – a sekla se v půlce první kapitoly.
Jenže příběh mi pořád strašil v hlavě – a když přišel v roce 2020 první lockdown, řekla jsem si, že ho konečně dostanu ven. Smazala jsem prolog – to, že jsem ho psala v šestnácti, bohužel nezapřel. Stanovila jsem si plán. Navážu na první kapitolu. Vrátím se ke staré osnově. Vytvořím si strukturu, budu pravidelně střídat dějové linky, ať to vypadá na výši a propracovaně. A budu psát každý den, i kdyby čert na koze jezdil!
Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Po několika týdnech jsem se horko těžko doplazila do třetí kapitoly – a bylo mi do breku. Nejen že jsem si psaní neužívala, ale spíš u něj trpěla jak mladý Werther, nejen že jsem se musela do každé věty nutit, ale…
Když už nějakou dobu píšete, poznáte špatný text. Tenhle špatný byl. Ta dřina a trápení koukaly z každého slova.
Připadla jsem si jako totálně neschopný zkrachovalec. Tolik let nenapíšu téměř nic a když teď splácám alespoň něco, stojí to za starou bačkoru.
Dostala jsem se do začarovaného kruhu. Čím mizerněji jsem se u psaní cítila, tím mizerněji jsem psala. Čím mizerněji jsem psala, tím mizerněji jsem se cítila. Dálnice do tvůrčího pekla. Nevěděla jsem, jak z toho ven – a tak jsem se na to vykašlala. Založila jsem rozepsaný text do složky „nedokončené“ s tím, že tam už zůstane.
Dokud se v říjnu vše nepřevrátilo naruby.
Účastnila jsem se tenkrát jedné báječné Mastermind. Nevstupovala jsem do ní s tím, že napíšu TUHLE knihu. Spíš jsem si chtěla konečně ujasnit, co se sebou a se životem. Jenže jedné říjnové neděle při provádění cvičení příběh přišel. Najednou tu byl a chtěl ven. NĚCO mi říkalo, co mám dělat. NĚCO mě vedlo k tomu zahodit všechny ty vypocené, pokažené stránky a začít znova – na čistý list papíru. NĚCO mi diktovalo slova, NĚCO mi posílalo motivy, nápady a postavy, které v původním plánu vůbec nebyly.
A já se rozhodla to NĚCO následovat. Opakovala jsem úvodní cvičení, které celý proces nastartovalo (pro zvědavce: bylo to to stejné, jaké používám při malování, píšu o něm TADY). Postupně jsem vymýšlela další a další techniky, jak si s TÍM udržet spojení. A příběh plynul a já nestačila zírat.
Z původní osnovy nezbylo skoro nic, jen hlavní hrdinka a ústřední motiv. Nová osnova nevznikla. Věděla jsem, že by mi jen překážela.
Velmi často jsem neviděla dál, než na konec kapitoly. Někdy dokonce sotva na konec odstavce. Nevadilo to. Nebylo to nutné.
To NĚCO vědělo, co dělá. Stačilo jen naslouchat – a nechat se vést příběhem.
Občas jsem měla strach. Občas pochybovala. Občas jsem se sekla. Moje největší hrůza byla z konce. Blížila jsem se k němu – a pořád jsem netušila, jak to celé dopadne. Příběh se zamotával čím dál tím víc, jako klubíčko vlny, kterého se zmocní praštěné kotě. Moje kočka jednou takhle omotala doslova půlku bytu. Můj příběh a jeho zápletky omotaly mě. Co s tím? Rozmotat? Nebo rozseknout jako Gordický uzel? A jak to udělat, abych nevytvořila kýč? Nebo hůř – mravoučnou agitku?
Netušila jsem. Neměla jsem ani páru, jen jsem zpracovávala svůj strach. Někdy to šlo líp, někdy hůř, někdy skoro vůbec. A pak přišel onen jarní den u potoka a závěr se vyloupl na svět. Na první dítě to byl doslova překotný porod. A já jen valila oči – a pak bouchla šampus.
Možná to celé části z vás přijde jako totální sci-fi (i když ten román je fantasy:-D). Ale možná je tu někdo, kdo pokyvuje hlavou, protože sám píše stejným způsobem.
A možná i někdo, koho výše popsané láká a děsí zároveň. Jestli jsi to Ty, ráda bych Ti teď řekla pár věcí.
Během hodin slohu nás učili, jak psát. A určitě jsou mezi námi tací, kterým to funguje a vyhovuje. Pokud k nim ale nepatříš, neznamená to, že jsi neschopná. Pokud se nedokážeš držet osnov, z plánování se Ti obrací žaludek a nevyhovuje Ti napsat alespoň něco každý den, neznamená to, že nemáš na to být spisovatelka! Znamenaná to jen, že to potřebuješ dělat jinak.
A pokud to potřebuješ dělat jinak, tak to jinak dělej! Nesnaž se za každou cenu vmáčknout do škatulky, která není pro Tebe. Jen si tím zbytečně ublížíš. Chtěla bys po kočce, ať se stane mistrem v plavání? Ne, nejspíš by Tě to ani nenapadlo. Pokud jsi kočka, nelez do vody, ale na stromy. Jdi tam, kde je Ti to přirozené. A vykašli se na všechny, kdo tvrdí, že to nejde. Jejich cesta není ta Tvoje.
Není jen jeden způsob, jak napsat knihu. Není univerzální návod. Je spousta cest. Některé Ti sednou a některé ne. A to je naprosto v pořádku.
Mimochodem, pokud Tě oslovil právě můj tak trochu praštěný a tak trochu anarchistický způsob tvorby, máš teď možnost seznámit se s ním blíž – a naučit se, jak si pustit do života to, co mě dovedlo k mé knížce. Právě otvírám ne-kurz tvůrčího psaní Nech ten příběh, ať se napíše. Proč ne-kurz? Protože s klasickými kurzy toho má společného opravu málo. Nenaučí Tě, jak napsat bestseller za měsíc, nebo co že se to tak někdy slibuje. Ale ukáže Ti, jak naslouchat právě Tvému příběhu – a pustit ho ven. Víc se dozvíš TADY. Budu se na Tebe těšit:-)
P.S.: Ať už je Tvůj způsob jakýkoli, piš. Osobně jsem přesvědčená, že knihám je na papíře mnohem líp, než když jen tak bloudí něčí myslí.
P.P.S.: A pokud Tě zajímají úryvky z mého románu, mrkni na můj Instagram, pár jsem jich už sdílela – a budou další:-)
Panejo, ani nevíš, kolikrát jsem při čtení kývala hlavou 🙂 Ne že bych měla v hlavě nějaký příběh takhle dlouho (to ani omylem) nebo bojovala s nějakými velkými tvůrčími bloky. Ale začala jsem svůj příběh psát před více než dvěma lety a vznikal přesně tak, jak popisuješ – sám. Začala jsem tak nějak navzdory všemu, prostě proto, že to muselo ven. Chybějící konec mě taky znervózňoval, dokud jednoho dne úplně přirozeně sám od sebe nevyplynul. Bála jsem se, že nikdy nevymyslím název, se kterým budu spokojená, až jednoho dne prostě přišel a já jsem věděla, že už dál přemýšlet nemusím. Někdy je to tak snadné, až se tomu nechce věřit.
Budu ti držet palce do vydávání i do kurzování 🙂 Ať se daří!
Díky moc, mám obrovskou radost, že je nás víc 🙂 Já název ještě nemám, ale nijak mě to nevzrušuje, věřím, že to bude jako u Tebe – jednou prostě přijde. Kampaň chystám až na podzim, takže času je dost. Do té doby knížce říkám Malvína, podle hlavní hrdinky.
Doufám, že se brzy budeme moct prohánět ve světě dobrodružství i romantiky, který nám Malvína oživí!
Díky moc, ano, bude to brzy, crowdfoundingová kampaň na vydání poběží na podzim a pak už jen záleží, jak rychle si s tím poradí nakladatelství a tiskárna 🙂
Při psaní knihy jsem měla dny, kdy to šlo samo i dny, kdy jsem věděla, že mám čas na psaní, ale jednu stránku jsem potila hodiny. Myslím, že celé je to o pohodě. Psát na povel je hodně těžké, aspoň pro mě:)
Na povel taky psát moc neumím, respektive můžu to udělat, ale výsledky pak za moc nestojí. A osobně to mám nastavené tak, že se snažím stránky moc nepotit, vždycky je to na nich totiž vidět a to mě pak štve. Takže pokud mám pocit, že to dře, dám pauzu a do té pohody se buď hodím – anebo když to nejde, dám si pauzu, kniha nemá nožičky a nikam neuteče 🙂