Absurdní otázka? Myšlenka, která je dávno pasé? V poslední době mám pocit, že zdaleka ne. Mnoho z nás – a já sama k tomu mám někdy sklon také – vnímá svět jakousi podivnou optikou. Přes brýle, které nám vnucují následující: co je krásné, příjemné, zábavné a radostné, to prostě nemůže být zároveň dobré a správné a užitečné. Je třeba si vybrat. Buď – a nebo.
BUĎ můžeme dělat práci, která nás baví a naplňuje, NEBO tvrdě dřít do úmoru na něčem, co vlastně nesnášíme. Pozor, skutečná práce je jen to druhé jmenované, první uvedené je krajně podezřelé, neseriózní a je nutno se tomu vyhnout za každou cenu.
To samé platí ve vztazích. BUĎ se vdáme z lásky za někoho milého, přitažlivého a zábavného, NEBO si najdeme spolehlivého, důvěryhodného otce pro naše děti, který vydělá haldu peněz a opraví kohoutek. A opět, pouze b je správně. Pokud si vybereme a, skončíme samozřejmě jako utrápená, rozvedená, podvedená ženská – a dobře nám tak!
Samozřejmě, nabízí se otázka: a co když jde obojí? Co když lze a a b spojit? Co když práce může být zábavná A užitečná, muž hezký A dobrý otec? Možná vás to napadlo taky – a možná vám druzí řekli, že jste naivní snílek a že takhle to v životě prostě nechodí, se s tim smiř. Smiř se a dělej něco, co tě ubíjí, protože bez utrpení to není ta skutečná práce. Zavři oči a mysli v posteli na impérium, protože s hezkým chlapem, do kterého jsi zamilovaná, to není to správné manželství. Protože štěstí je hřích a utrpení ta jediná ctnost. Nebo ne?
Možná jste se ve výše uvedených větách poznali. Možná vám je vnutili a možná vás teď pálí a ničí vám život. Nebo si naopak říkáte, co to plácám, že z podobných vzorců už naše společnost dávno vyrostla.
Nemyslím si. Jistě, bývaly doby, kdy se na podobné úvahy kladl mnohem větší důraz. Ale to, že se na nás dnes zdánlivě nevalí v takovém množství, neznamená, že skončily v propadlišti dějin. Protože mnohým z nás je stejně vtloukli do hlavy. Ne proto, aby nám ublížili – považovali to za to nejlepší, co pro nás mohou udělat.
A tak jsme vyrostli a naučili se, že je BUĎ a NEBO. Radost, NEBO zodpovědnost. Práce, NEBO zábava. Láska, NEBO manželství. Věci jsou krásné, NEBO správné. Lze být šťastný, NEBO čestný. Vyber si. A když si vybereš správně, tedy možnost b, smiř se s tím, že trpíš a že nenávidíš svůj život, svou práci, svůj vztah – je jedno, že se trápíš, hlavně že plníš povinnosti. Trpět je ctnost, ne?
Čert sám ví, kde se tohle přesvědčení v lidech vzalo. Osobně z něj tak trochu podezřívám křesťanství. V zásadě proti tomuto náboženství nic nemám, v mnohém dokonce budí mé sympatie, ač křesťanka nejsem – ale nemůžu se zbavit dojmu, že tím, jak po staletí vyzdvihovalo hodnotu utrpení, nějak odsunulo do pozadí radost. Jistě, Ježíš zemřel strašlivou smrtí na kříži. A většina svatých byla mučedníky zahynuvšími pro svou víru. Z toho si spousta lidí odnesla poučku, že trpět je jeden ze spolehlivých způsobů, jak se zalíbit Bohu.
Jenže mě to nějak nedává smysl. Nemá být Bůh nekonečná láska? Něco jako milující rodič, náš stvořitel, náš Otec na nebesích? Nemyslím, že by kterýkoli rodič chtěl, aby jeho děti trpěly, že by měl z jejich utrpení radost a povzbuzoval je, aby pokud možno trpěly ještě víc. Ne, rodiče chtějí vidět své děti šťastné. A já pevně věřím tomu, že Bůh chce to samé – jakkoli vím, že ve středověku bych za podobných názor shořela coby kacířka na hranici.
Hranice už nejsou, dávno uhasly. Jenže ta myšlenka v nás přesto zůstává – že trpět je ctnost a radovat se hřích. Učili nás to, jinak to neuměli. A víte co? Otevřeně prohlašuju, že toho mám dost – a že chci žít jinak, vytvořit si život, kde se hraje podle jiných pravidel. Kde práce je zároveň i zábava. Kde manželství je plné lásky a radosti. Kde povinnosti lze plnit vesele, kde lze být zodpovědný s úsměvem na tváři. Kde dobré může být zároveň i krásné a příjemné. Kde není žádné buď, a nebo, kde existují svorně vedle sebe obě strany mince. Kde štěstí není hřích. Protože věřím v Boha, který má smysl pro legraci. A protože věřím v život, který může být krásný – ne žádná nekonečná kalvárie, ze které nás vysvobodí jen smrt.
20 odpovědí na “A co když štěstí není hřích?”
Ty jseš ale snílek. Probuď se, puso. Štěstí je hřích a manželstí je opak lásky. 🙂
Napsala jsi přesně to, co jsem se chystala napsat taky (ale myslím, že se Ti to povedlo lip, než bych to zvládla). Jenom bych dodala, že pokud nás Bůh stvořil ke svému obrazu, jsme tedy všichni původně dokonalí, jako on. A nejlépe se mu odvděčíme, budeme-li milovat sebe a život tak, jako on miluje nás. Takže je vlastně sebetrýzeň nejhorší hřích.
Můžu potvrdit že v křesťanských kruzích se tohle buď/nebo smýšlení razí celkem ve velkém. Nicméně to není nauka církve, ale můžou za to ti, které nazývám 'pozérskými zmrdy'. Mají idiotské poznámky a zasévají tak mindráky především mladé generaci, která má touhu být správná.
Opravdu skvěle vystihnutý článek! Já tedy v Boha nevěřím, ale souhlasím s tím, že křesťanství nás v BUĎ a NEBO opravdu hodně nahlodalo. Já sama se s tímto potýkám dnes a denně, kdy se třeba bavím se známou a ta si stěžuje na práci, ale zároveň nechce přestoupit do jiné a tvrdí: "To je život." Ne, to není život, život máme žít a ne jen přetrpět a pokud jsem s něčím nespokojená, měla bych to snad změnit, no ne? A ne si pořád stěžovat, když je kolem tolik možností. Navíc pokud ta dotyčná nemusí živit rodinu, myslím, že změna v tomhle případě opravdu není tak složitá.
Já jsem byla vychovaná jako křestˇanka, ale v poslední době často přemýšlím nad všema hrůzama co se dějou ve světě a nad bohem který s tím nic nedělá 🙁
[3]: Ach jo, tak to nerada slyším. Protože sama toho o současných křesťanských kruzích vím poměrně málo, znám spíš minulost a dějiny tohohle náboženství než jeho současnost. A tak trochu jsem doufala, že podobné myšlenky zůstaly právě v oné minulosti, že už se dnes tak neprosazují…
[4]: Přesně, skvěle řečeno. Ne, není to život, takový přístup je prostě jen fatalismus, možná i lenost – ale život za to nemůže, život takový být rozhodně nemusí.
[5]: Sama křesťanka nejsem, ale z toho, co se děje ve světě, bych nevinila Boha. Bůh stvořil lidi svobodné – což je na jednu stranu fajn, na druhou stranu jim to dává prostor dělat milion strašlivých věcí. Je ale fakt, že takové otázky jako Ty si lidé kladou už po staletí, nebo spíš tisíciletí. Jenže tohle je prostě svět. Je na něm dobré i zlé. Protože jsme tady my, lidi – a v každém člověku je potenciál k tomu nejlepšímu, i k tomu nejhoršímu.
No, do náboženských pří se pouštět nebudu, Bibli v malíku nemám, ale myslím, že se říká, že "Bůh je láska", a kdo miluje, přeci chce, aby ten, kdo je milován, byl šťastný, tj. věřím, že Bůh chce, abychom byli šťastni. Všichni. Hříšné štěstí vidím jen v případě, že ke štěstí vedlo neštěstí jiného. Neboli např. biblické "kořenem všeho toho zla je láska k penězům".
Napadá mě spousta muzikantů, kteří v rozhovorech říkají, že dělají to, co je baví, a nemyslím, že se za to stydí. Spíš obvykle vyjadřují vděk, že měli štěstí.
Ono zrovna s tím utrpením a štěstím je to protivně složité. Až má půlroční dcerka za pár měsíců začne chodit a padat, budu ji (snad) nabádat k tomu, aby se zvedla a zkusila to znovu, přestože ji tím nutně nabádám k dalším pádům, k dalším otlučeným kolenům, v jistém směru k dalšímu utrpení. Protože to vede někam. A umím si představit, že kdo stráví půl roku v protivné práci, bude si ve finále ještě víc vážit toho, že našel něco, co ho opravdu baví. Ale jo, jasně, nesmí se to přehnat. A souhlasím i s tím, že na tom pohledu může nést obrovskou vinu křesťanství, jakkoliv dneska se v něm potkají různé názory, v zásadě farnost od farnosti.
Někde v jiném článku jsem psala, že náboženství dělá mezi lidmi peklo. Ale když jsem se zamyslela nad tvým článkem, říkám si, že je jedno jestli někdo věří nebo nevěří. Štěstí a utrpení…ani jedno není hřích. Pokud jsem dostala svobodnou vůli, je jenom na mě, jak chci žít. Ovšem ne vždy se člověku daří jak by chtěl, a tak si prožívá utrpení. Boha by jsme vinit neměli, protože každý z nás má kousek Boha v sobě. Každý z nás vnímá štěstí i utrpení jinak, protože každý člověk je originál.
Taky jsem měla a mám takový pocit, že aby přišlo něco hezkého, musím si to nejdříve vybojovat a zažít i to nehezké. A upřímně, lidé jsou dost nepřející v dnešní době. Když oni museli trpět, zatímco někdo jiný k něčemu přišel bez námahy. Nejlepší je žít svůj vlastní život, člověk může být šťastný a nejsou k tomu potřebné žádné nepříjemné podmínky. 🙂
[7]: S tím naprosto souhlasím, vnímám to stejně. Problém je, že za posledních dva tisíce let si mnoho a mnoho lidí tahle slova překroutilo – a vzniklo z toho to, co popisuju v článku.
[8]: Jasně, souhlasím, bez nepříjemností a trápení to v životě nejde, jsme přeci jen na zemi, ne v ráji. Šlo mi spíš o to ukázat, jak je absurdní trpět v případech, kdy máme na výběr, nemuseli bychom, ale něco nám říká, že vybrat si to, co nám ubližuje, je jaksi správnější.
[11]: A co když to tak je jenom proto, že tomu věříme? Že nám to od dětství vtloukali do hlavy? Je to tak, protože si neumíme představit, že by to třeba mohlo být jinak. Jenže tohle není přírodní zákon typu gravitace, se kterým se nedá hnout. A jo, jen myslím, že nepřející lidé existovali vždycky, neřekla bych, že za to může doba. A pod tu poslední větu bych se podepsala:-)
Život je len taký aký si ho sama spravíš. Ak sa rozhodneš, že jediná správna možnosť je možnosť b, tak je to tak a s následkami sa už musíš vysporiadať len ty. Ostatne, všetko je len o tom, ako sa rozhodneš ty sama, iní za teba nemôžu rozhodovať – áno, môžu ti povedať, čo je podľa nich správne, ale ty sa tým nemusíš riadiť 🙂
Myslím si vlastně totéž a jen těžko mě v mém věku bude někdo považovat za snílka. Existuje dost lidí, kteří dávají mezi realitu a utrpení téměř rovnítko (často podle své vlastní zkušenosti, kterou povyšují na obecnou normu), jako by jedno bez druhého nebylo možné. Já jsem přesvědčený, že to možné je, protože náš život sice je výslednicí všelijakých vlivů, ale tou rozhodující silou v něm jsme (nebo bychom aspoň měli být) my.
Je to skvělý článek. Podobné myšlenky se mi honí hlavou už roky, ale nepovedly se mi zatím na sto procent realizovat. Vždycky jen na chvíli. Věřím v takové úvahy. Zlášť od té doby co sleduju třeba Anie Songe nebo Jonnu Jinton, které jsou jejich živoucím důkazem. 🙂 😀
Absolutní souhlas. Absolutní. Já zjistila, že jsem si to do hlavy nacpala sama – a nemohla se zbavit pocitu, že musím tohle tamto…že bejt šťastná je špatně. Myslím, že jsi pochopila křesťanství lépe než mnoho křesťanů. I když já jsem zrovna z prostředí, kde se to vnímá takhle jako jsi to shrnula. A přesto jsem v sobě byla zaseknutá… Poslední dobou se snažím sama sebe emocionálně přesvědčit. A tohle byla poslední kapka. Bůh má smysl pro humor a chce, abychom byli šťastní. A každou tu vteřinu, kterou naše tělo funguje nám věnoval, tak proč ji promarnit trápením se?
Bravurně napsáno a já nemohu nesouhlasit. Myslím si – ne, jsem přesvědčená o tom, že každý má právo žít život podle vlastních pravidel (pokud nějaká pravidla chce). Neodsuzuji nikoho, kdo žije naplno, i kdyby si zadělával v budoucnu na určité komplikace, protože…pokud to tak cítí a jednají podle svého vnitřního přesvědčení, je to v pořádku. Jestliže je intuice správná a my to víme, není co řešit. A ano – proč nemít obojí? Skvělýho chlapa, práci a vůbec celej život?…
Ty jseš ale snílek. Probuď se, puso. Štěstí je hřích a manželstí je opak lásky. 🙂
Napsala jsi přesně to, co jsem se chystala napsat taky (ale myslím, že se Ti to povedlo lip, než bych to zvládla). Jenom bych dodala, že pokud nás Bůh stvořil ke svému obrazu, jsme tedy všichni původně dokonalí, jako on. A nejlépe se mu odvděčíme, budeme-li milovat sebe a život tak, jako on miluje nás. Takže je vlastně sebetrýzeň nejhorší hřích.
Můžu potvrdit že v křesťanských kruzích se tohle buď/nebo smýšlení razí celkem ve velkém. Nicméně to není nauka církve, ale můžou za to ti, které nazývám 'pozérskými zmrdy'. Mají idiotské poznámky a zasévají tak mindráky především mladé generaci, která má touhu být správná.
Opravdu skvěle vystihnutý článek! Já tedy v Boha nevěřím, ale souhlasím s tím, že křesťanství nás v BUĎ a NEBO opravdu hodně nahlodalo.
Já sama se s tímto potýkám dnes a denně, kdy se třeba bavím se známou a ta si stěžuje na práci, ale zároveň nechce přestoupit do jiné a tvrdí: "To je život." Ne, to není život, život máme žít a ne jen přetrpět a pokud jsem s něčím nespokojená, měla bych to snad změnit, no ne? A ne si pořád stěžovat, když je kolem tolik možností. Navíc pokud ta dotyčná nemusí živit rodinu, myslím, že změna v tomhle případě opravdu není tak složitá.
Já jsem byla vychovaná jako křestˇanka, ale v poslední době často přemýšlím nad všema hrůzama co se dějou ve světě a nad bohem který s tím nic nedělá 🙁
[1]: Jo, snílek jsem – ale probouzet se mi nějak nechce…
[2]: Krásně vyjádřeno, s tím naprosto souhlasím.
[3]: Ach jo, tak to nerada slyším. Protože sama toho o současných křesťanských kruzích vím poměrně málo, znám spíš minulost a dějiny tohohle náboženství než jeho současnost. A tak trochu jsem doufala, že podobné myšlenky zůstaly právě v oné minulosti, že už se dnes tak neprosazují…
[4]: Přesně, skvěle řečeno. Ne, není to život, takový přístup je prostě jen fatalismus, možná i lenost – ale život za to nemůže, život takový být rozhodně nemusí.
[5]: Sama křesťanka nejsem, ale z toho, co se děje ve světě, bych nevinila Boha. Bůh stvořil lidi svobodné – což je na jednu stranu fajn, na druhou stranu jim to dává prostor dělat milion strašlivých věcí. Je ale fakt, že takové otázky jako Ty si lidé kladou už po staletí, nebo spíš tisíciletí. Jenže tohle je prostě svět. Je na něm dobré i zlé. Protože jsme tady my, lidi – a v každém člověku je potenciál k tomu nejlepšímu, i k tomu nejhoršímu.
No, do náboženských pří se pouštět nebudu, Bibli v malíku nemám, ale myslím, že se říká, že "Bůh je láska", a kdo miluje, přeci chce, aby ten, kdo je milován, byl šťastný, tj. věřím, že Bůh chce, abychom byli šťastni. Všichni. Hříšné štěstí vidím jen v případě, že ke štěstí vedlo neštěstí jiného. Neboli např. biblické "kořenem všeho toho zla je láska k penězům".
Napadá mě spousta muzikantů, kteří v rozhovorech říkají, že dělají to, co je baví, a nemyslím, že se za to stydí. Spíš obvykle vyjadřují vděk, že měli štěstí.
Ono zrovna s tím utrpením a štěstím je to protivně složité. Až má půlroční dcerka za pár měsíců začne chodit a padat, budu ji (snad) nabádat k tomu, aby se zvedla a zkusila to znovu, přestože ji tím nutně nabádám k dalším pádům, k dalším otlučeným kolenům, v jistém směru k dalšímu utrpení. Protože to vede někam. A umím si představit, že kdo stráví půl roku v protivné práci, bude si ve finále ještě víc vážit toho, že našel něco, co ho opravdu baví.
Ale jo, jasně, nesmí se to přehnat. A souhlasím i s tím, že na tom pohledu může nést obrovskou vinu křesťanství, jakkoliv dneska se v něm potkají různé názory, v zásadě farnost od farnosti.
Někde v jiném článku jsem psala, že náboženství dělá mezi lidmi peklo. Ale když jsem se zamyslela nad tvým článkem, říkám si, že je jedno jestli někdo věří nebo nevěří.
Štěstí a utrpení…ani jedno není hřích. Pokud jsem dostala svobodnou vůli, je jenom na mě, jak chci žít. Ovšem ne vždy se člověku daří jak by chtěl, a tak si prožívá utrpení. Boha by jsme vinit neměli, protože každý z nás má kousek Boha v sobě. Každý z nás vnímá štěstí i utrpení jinak, protože každý člověk je originál.
Zajímavá úvaha.
Taky jsem měla a mám takový pocit, že aby přišlo něco hezkého, musím si to nejdříve vybojovat a zažít i to nehezké.
A upřímně, lidé jsou dost nepřející v dnešní době. Když oni museli trpět, zatímco někdo jiný k něčemu přišel bez námahy.
Nejlepší je žít svůj vlastní život, člověk může být šťastný a nejsou k tomu potřebné žádné nepříjemné podmínky. 🙂
[7]: S tím naprosto souhlasím, vnímám to stejně. Problém je, že za posledních dva tisíce let si mnoho a mnoho lidí tahle slova překroutilo – a vzniklo z toho to, co popisuju v článku.
[8]: Jasně, souhlasím, bez nepříjemností a trápení to v životě nejde, jsme přeci jen na zemi, ne v ráji. Šlo mi spíš o to ukázat, jak je absurdní trpět v případech, kdy máme na výběr, nemuseli bychom, ale něco nám říká, že vybrat si to, co nám ubližuje, je jaksi správnější.
[9]: Krásně vyjádřeno, souhlasím.
[10]: Díky moc!
[11]: A co když to tak je jenom proto, že tomu věříme? Že nám to od dětství vtloukali do hlavy? Je to tak, protože si neumíme představit, že by to třeba mohlo být jinak. Jenže tohle není přírodní zákon typu gravitace, se kterým se nedá hnout. A jo, jen myslím, že nepřející lidé existovali vždycky, neřekla bych, že za to může doba. A pod tu poslední větu bych se podepsala:-)
Život je len taký aký si ho sama spravíš. Ak sa rozhodneš, že jediná správna možnosť je možnosť b, tak je to tak a s následkami sa už musíš vysporiadať len ty. Ostatne, všetko je len o tom, ako sa rozhodneš ty sama, iní za teba nemôžu rozhodovať – áno, môžu ti povedať, čo je podľa nich správne, ale ty sa tým nemusíš riadiť 🙂
Myslím si vlastně totéž a jen těžko mě v mém věku bude někdo považovat za snílka. Existuje dost lidí, kteří dávají mezi realitu a utrpení téměř rovnítko (často podle své vlastní zkušenosti, kterou povyšují na obecnou normu), jako by jedno bez druhého nebylo možné. Já jsem přesvědčený, že to možné je, protože náš život sice je výslednicí všelijakých vlivů, ale tou rozhodující silou v něm jsme (nebo bychom aspoň měli být) my.
Je to skvělý článek. Podobné myšlenky se mi honí hlavou už roky, ale nepovedly se mi zatím na sto procent realizovat. Vždycky jen na chvíli. Věřím v takové úvahy. Zlášť od té doby co sleduju třeba Anie Songe nebo Jonnu Jinton, které jsou jejich živoucím důkazem. 🙂 😀
Absolutní souhlas. Absolutní. Já zjistila, že jsem si to do hlavy nacpala sama – a nemohla se zbavit pocitu, že musím tohle tamto…že bejt šťastná je špatně. Myslím, že jsi pochopila křesťanství lépe než mnoho křesťanů. I když já jsem zrovna z prostředí, kde se to vnímá takhle jako jsi to shrnula. A přesto jsem v sobě byla zaseknutá… Poslední dobou se snažím sama sebe emocionálně přesvědčit. A tohle byla poslední kapka. Bůh má smysl pro humor a chce, abychom byli šťastní. A každou tu vteřinu, kterou naše tělo funguje nám věnoval, tak proč ji promarnit trápením se?
Díky!!! (Jsem nekonečně naivní a děkuju ti!)
Za A je správně v obou případech. Nemusíš hrát podle pravidel druhých.
[13]: Naprostý souhlas, tímhle se snažím v životě řídit.
[14]: Opět souhlas. Aneb jak praví klasik, jaký si to uděláš…
[15]: Jo, Anie znám taky, je úžasně inspirativní.
[16]: Děkuji. Krásně řečeno. Někdy těžko říct, kde se v nás podobné úvahy vlastně berou… Myslím ale, že je v nich zaseknutá spousta lidí.
[17]: Přesně tak. A ani nehraju, alespoň se tedy o to snažím.
Bravurně napsáno a já nemohu nesouhlasit. Myslím si – ne, jsem přesvědčená o tom, že každý má právo žít život podle vlastních pravidel (pokud nějaká pravidla chce). Neodsuzuji nikoho, kdo žije naplno, i kdyby si zadělával v budoucnu na určité komplikace, protože…pokud to tak cítí a jednají podle svého vnitřního přesvědčení, je to v pořádku. Jestliže je intuice správná a my to víme, není co řešit.
A ano – proč nemít obojí? Skvělýho chlapa, práci a vůbec celej život?…
Zajímavá úvaha